Jak být přesvědčivý a neztratit se v davu
Image a ideál „Sebevědomí a sebeúcta je pověst, jakou máš sám u sebe.“ Oscar Wilde
Tomu, jací jsme a jak se můžeme poznat, jsme se věnovali v první kapitole. Vraťme se k tomu, jak vnímáme sami sebe v kontextu image. Jak je to s „ideálním já“ a kde se vůbec bere ideál? „Ideálním já“ jako součástí „konceptu já“ se zabývá hned několik psychologických směrů, patří k tradičním psychologickým tématům. Zájem o vztah člověka k sobě samému není nic nového, najdeme ho už u filozofů 17. století a samozřejmě prochází proměnami s rozvojem společenských věd. Z našeho pohledu je důležité, že povaha „ideálního já“ může být rozdílná podle toho, do jaké míry je ideální představa, kterou máme sami o sobě, realizovatelná. Můžeme tedy rozlišit idealizovaný, vysněný obraz a skutečný, závazný sebeobraz. Například pro spisovatele může být vysněným sebeobrazem získání Nobelovy ceny a skutečný sebeobraz se týká toho, aby jeho knížku vůbec nějaké nakladatelství přijalo k vydání. V rámci možných „já“ hovoříme také o aktuálním, „reálném já“, které reprezentuje vlastnosti, schopnosti, které máme, náš životní příběh, a „ideální já“ je to, k čemu směřujeme, jaké máme ideály, jací chceme být. I když to vypadá, že „reálné já“ je snadněji uchopitelné, problém spočívá v tom, že není jednoduché si pravdivě odpovědět na otázku, jací opravdu jsme. Někdo si ani odpovědět nechce, někdo to neumí – možná i proto, že můžeme narazit na protiklad „ideálního já“, kterým je „nežádoucí já“, tedy taková představa o sobě, které se obáváme, kterou nechceme. „Já“ vlastně představuje velký mikrosvět každého z nás.
Malý exkurz k sebepojetí „JÁ“ v různých kulturách Kulturní vlivy mají velký význam pro formování sebepojetí. Například Skandinávci jsou vychováváni k toleranci, k přirozenosti či skromnosti, jiné národy (Řekové, Francouzi či Španělé) výrazně pěstují národní hrdost a je to znát i z jejich projevů a chování. V africké filozofické tradici
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208152