EVA MOZESOVÁ KOROVÁ
„Tady máš kousek chleba,“ řekla tiše a položila jídlo na postel. „Kdyby na to někdo přišel, potrestají mě.“ Jednou nám – Věře, Tamaře a mně – dokonce dala kus svého narozeninového dortu. To bylo něco! Bylo to tak dobré, tak sladké. Okamžitě jsme to zhltly a pak už si jen olizovaly prsty a papír, do nějž byl dort zabalený. Dokonce i v Osvětimi se někteří lidé chovali lidsky. Nicméně když nad tím nyní po letech přemýšlím, není mi jasné, proč mi nedala vodu, když jsem byla během těch prvních dvou týdnů tolik nemocná. Nejspíše asi šetřila své úsilí a chleba pro ty, u kterých se zdálo, že by mohli přežít. Jak jsem nabírala sílu, chtěla jsem se stále víc dostat z marodky. Pořád jsem však měla horečku. Doktor Mengele přicházel se svým doprovodem dvakrát denně prohlédnout si graf, na kterém byl zaznamenán vývoj mé tělesné teploty. Musela jsem je nějak přesvědčit, že mi teplota klesá a že mě už mohou poslat zpět do budovy s dvojčaty. Vymyslela jsem proto plán. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208134