„Promiňte, dŧstojný pane. Zapomněla jsem, s kým sedím a proč jsem vás vlastně pozvala. Já jsem prostě strašně hádavá ţenská. Říkala jsem, ţe jsem manţelovi nevěrná. A říkám taky rovnou, ţe mě to vŧbec na duši netíţí… Uţ dávno do něj nejsem zamilovaná, i kdyţ přiznávám, ţe se s ním někdy docela s chutí pomiluju… já mám ty nemravnosti, co tvrdíte, ţe jsou staré jako lidstvo, docela ráda.“ Zřejmě mě chtěla provokovat a pak mě přesvědčit o své pravdě. „Myslím si, ţe ţenská si má uţít hodně a rychle… od jistého věku jí nepomŧţe ani kosmetický ústav, ani celé druţstvo plastických chirurgŧ. Jedině jim bude cpát prachy.“ „Proč tedy s manţelem ţijete?“ Uf, málem jsem řekl: proč se s ním nerozvedete. Rychle jsem tedy dodal: „Ne snad, ţe bych vás naváděl k rozvodu! Svatý otec se jasně vyslovil, ţe v této záleţitosti církev svatá nemíní ustoupit ani o…“ „Mně je jedno, co si Svatý otec o rozvodech myslí. V téhle zemi je to docela legální věc a víc mě nezajímá. Jenţe jde o peníze. O majetek. Ten je dŧleţitější neţ postel nebo nějaká církevní dogmata.“ Tak tohle byla řeč, které jsem rozuměl, protoţe já mám k penězŧm a majetku taky kladný poměr. „Mŧţete mi, milá dcero, konečně prozradit, co jste mi chtěla říct? Nebo jste si to rozmyslela? V tom případě by snad bylo lepší, kdybyste mi…“ Vstal jsem. Uţ mě fakt nudila. „Počkejte!“ „Na co? Zdá se, ţe potřebujete právníka nebo daňového poradce, a ne kněze. Tady jsem zbytečný.“ „Ne!“ Vyskočila a chytila mě za ruce, násilím mě vtlačila nazpět do křesla. „Já vám to řeknu, ale musíte mi slíbit…,“ šeptala. „Musíte mi dát čestné slovo…“ „Jsem kněz a jsem vázán zpovědním tajemstvím. Navíc nejsem z Čech, jsem náhodný cizinec,“ lhal jsem se smrtelnou váţností. Naklonila se mi k uchu. „Mŧj muţ dal Romana zavraţdit.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208030
Proboha! Do čeho jsem se to zase navezl? „Říkala jste přece, ţe o něm nevěděl…,“ zašeptal jsem taky. O mordech se prostě nahlas nemluví. „On nevěděl, ţe já s ním… ţe spolu něco máme. Roman pro něj dělal. Manţel mu nezaplatil.“ „Hodně?“ Mlčela, těţce dýchala. „Moc. Moc milionŧ. Byl to veliký obchod s… na tom nezáleţí.“ „Jak víte, ţe nechal vašeho milence zavraţdit?“ „Roman zmizel den předtím, neţ se měli vyrovnat. Od té doby je nezvěstný. A já vím…“ „Co víte?“ „Slyšela jsem Honzu… to je mŧj manţel, slyšela jsem ho, jak se domlouval… Zaplatil za to tři sta tisíc.“ Třásla se. Nevím, jestli odporem nebo strachem. „Vaší povinností bylo oznámit vše, co víte, na policii,“ řekl jsem, jak se od venkovského německého faráře dalo očekávat. „Zbláznil jste se?“ vyjela na mne. Vstala a zase se posadila do křesla. „Omlouvám se, ale chápejte, ţe tohle udělat nemŧţu. Jednak bych to asi nepřeţila, ale i kdyby se mi podařilo nějak se z toho dostat, vyšetřovaly by se i ty manţelovy obchody a…“ Vzdychla si a teprve nyní jí ten povzdech šel opravdu od srdce. Ano, v tom byl zakopán pes. „Zabavili by vám majetek?“ „Asi jo. Moţná ne všechno, ale hodně. Kdyby po tom šli opravdu dŧkladně, tak všechno.“ „Milá dcero,“ řekl jsem smutně, protoţe jsem ji uţ docela chápal, „obávám se, ţe já pro vás opravdu nemohu učinit víc, neţli jsem učinil. To znamená: vyslechnout vás. Radu ode mne nečekejte. A lítost… Bŧh je milosrdný, a kněz by
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208030
proto měl být také. Chybovati je lidské. Ale to, o čem jste mi vyprávěla, je zločin podléhající jiným zákonŧm, neţli jsou ty moje.“ „Nepotřebuji radit,“ odsekla. „Umím se o sebe postarat sama.“ „Vy nemáte strach?“ zeptal jsem se. „Ostatně - proč také, viďte? Váš manţel, jak předpokládám, neví, ţe vy víte.“ „Myslím, ţe to tuší. Udělala jsem pár naráţek…“ „Ţárlí na vás?“ zeptal jsem se najednou tiše. Mlčela. „Já jsem se pojistila,“ řekla pak najednou. „Kdyby se mi mělo něco stát nebo se rozhodl, ţe mě vymění jako ojetý auťák za nějaký nový model, policie se všechno dozví. Mám ho v hrsti. Nadosmrti.“ Vstala a poděkovala mi za ztrátu času. Opravdu asi nechtěla víc neţli se svěřit. „Takovej hezkej chlap,“ povzdychla si česky, kdyţ jsme se loučili. „Škoda. Kdyby sis řek…“ Zíral jsem na ni. Mám se na ni vrhnout a prozradit, ţe nejsem farář? Myslela si, ţe jsem jí nerozuměl, a zasmála se. „Gute nacht.“ Zavřela za mnou dveře.
28 Ráno jsem ji u snídaně nenašel. A na recepci byl zavěšený klíč od jejího pokoje. „Madam uţ odešla?“ zeptal jsem se recepčního. Ukázal jsem mu nějaký paperback zabalený v novinách. „Slíbil jsem jí věnovat sbírku svých kázání.“ „To by si pomohla…,“ ucedil recepční česky a německy omluvně pravil, ţe madam ráno opustila hotel a odcestovala. Volal jí manţel, ţe se má ihned vrátit domŧ. Nějaké obchodní záleţitosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS208030