„Byla tam kopa dětí,“ poznamenala Lena Lindbergová a ukázala na následující fotografii. „Šéf inspekce mě zkoušel. Jako nějakou třeťačku ve třídě.“ „Je moc upjatý, aby to dal znát, ale na ten svůj chumel dětí je hrozně pyšný. Nejspíš ses stala obětí způsobu Niklase Grundströma, jak vytáhnout peněženku a ukazovat rodinné fotky. Neber si to osobně.“ „Ale kdež,“ mávla nad tím rukou Lena Lindbergová a brala si to osobně. „A ty dvě holčičky? Panenky?“ „Viggovy boží dárečky,“ osvětlila Sara. „Charlotte a malá Sandra.“ „Norlanderovic?!“ neudržela se Lena. „Nejnatáčenější děti ve Švédsku.“ „Vnoučata?“ „Ne. Dcery. To je dlouhá historie. Někdy ti ji budu vyprávět.“ „Chci slyšet úplně všecko,“ těšila se Lena Lindbergová a vzala další fotografii. „Tohle je každopádně Hultin sám.“ „Jo,“ přisvědčila Sara. „Ten se ale tváří. V tom obličeji toho jinak moc neuvidíš.“ „Kromě nosu.“ „Ano, kromě nosu. Nejspíš zrovna uviděl Mörnera. To pro něj většinou bývá ten nejemocionálnější okamžik. Což mi připomíná…“ Sara Svenhagenová vzala štos fotografií a horečně je přebírala. „Zajímalo by mě, jestli z toho něco vyšlo,“ poznamenala tajuplně. „Asi vím, co myslíš.“ Sara plácla dlaní do stolu. „Ha! Tady ji máme. Však jsem si říkala, že bleskl foťák. Hele.“ Snímek zachycoval ředitele oddělení Waldemara Mörnera, formálního šéfa Zvláštní jednotky Státní policie pro mezinárodní násilnou trestnou činnost, jinak též známé jako skupina A, kterak visel horizontálně ve vzduchu s výrazem čirého překvapení. Nad ním levitoval veliký stůl. A po jeho boku se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207950