Málem se zasměju. Ta úleva, když mi jednu vlepí. Myslí si pak, že se mu vysmívám. Že ho neberu vážně. Což ho ještě víc rozzuří. Přitom mám strach. Starouš mi zničil duši. Jen zničené duše se smějí, když je někdo bije. Snažím se, aby k tomu docházelo pravidelně. Pudové vybití v malých dávkách. Kdyby se to moc nahromadilo, rozbil by mi jednoho dne hlavu. Největší strach mám, když se mě ani nedotkne. V tomhle ohledu je dneska dobrý den. Ani to nekrvácí. Starouš si dává pozor, aby druhý den nebylo nic vidět. Vylítnout, to jo, ale systematicky. Potom se Hartmut pustí do rodiny. Máma už zase změnila barvu vlasů. Botox jí nedělá dobře. Nejhorší jsou jeho vtipy: Přiznám se manželce, že jsem ji včera podvedl. A ona řekne: Ale Hartmute, to jsem byla já, koho jsi včera vojel. Jak je to dlouho, co mě jeho řeči ještě zraňovaly? Až se mi chtělo křičet: Tati, jak to mluvíš se svou dcerou? Ta žena, kterou zmiňuješ, je moje máma! Myslím, že mi šupiny spadly z očí už v době, kdy jsem slovo šupiny ještě ani neuměla přeslabikovat. Dobrá příprava na starouše. Tak si člověk včas natrénuje dovednosti, které bude potřebovat ve třiceti. Možná bych měla Hartmutovi poděkovat. Děkuju ti, tati, žes mi včas ukázal, jaký jsou lidi svině. A voláš opravdu v pravou chvíli. Není to ani půl hodiny, co se starouš najednou objevil ve dveřích, já seděla na posteli a psala. Chci vědět, co to píšeš a proč se tak blbě směješ. Polib si. Naval. Nikdy. Naval, nebo ti zlámu všechny kosti v těle. Ne — jo — ne — jo, jako ve školce. Nakonec zvítězí ten, kdo první sáhne k násilí. Theo vytrhl ze sešitu několik stránek a hodil ho na zem. Schoulila jsem se na posteli, když četl. Nekonečně dlouho. Jak dlouho člověk potřebuje, aby pochopil, že jeho holka šukala s jiným? Nakonec stránky zmuchlal
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207879