i
i sobotkova — 2007/1/19 — 13:45 — page 98 — #95
i
i
starších a jednoho malého dítěte nastupuje po mateřské dovolené do zaměstnání, rodina však dál funguje zvykově – všichni očekávají, že matka sama zabezpečí veškerý provoz domácnosti; ostatní členové rodiny jsou k nutné změně rezistentní, přestože situace vyžaduje přerozdělení povinností a odpovědnosti). Dalším okruhem, který je možno blíže specifikovat, jsou nově zavedené vzorce fungování – obecně se dají rozdělit do pěti oblastí: 1. 2. 3. 4. 5.
vzorce, které zahrnují změny v rodinných pravidlech a hranicích; vzorce, které zahrnují změny v rodinných zvycích, vztazích a rolích; vzorce, které zahrnují změny v koalicích rodiny; vzorce, které mění styl rodinné komunikace; vzorce, které mění interakci rodiny se sociálním okolím.
Nově zavedené vzorce fungování vyplývají z toho, jak rodina zhodnotila svou situaci. Mají funkci určitého přemostění změn v rodinné dynamice, pomáhají zvládnout počáteční stresor i následné potíže, stejně tak obnovovat harmonii v rodině. Při modifikaci či nahrazování starých vzorců fungování novými si rodina uvědomuje oprávněnost a účinnost provedených změn. Vzorce fungování se postupně vyvíjejí, jsou v průběhu času rodinou ověřovány a přijímány. Během těchto změn může být rodina vulnerabilnější. Pro zájemce o hlubší studium ještě uvedeme, jak je v modelu rodinné resilience analyzováno hodnocení situace rodinou (McCubbin, Thompson, McCubbin, 1996). Hodnocení představuje dynamický proces, který trvá určitou dobu a má pět základních úrovní: 1. 2. 3. 4. 5.
hodnocení stresoru situační hodnocení rodinná paradigmata rodinná koherence rodinné schéma.
Proces hodnocení se objevuje jak v adjustační, tak v adaptační fázi, při úsilí rodiny zvládnout náročnou či krizovou situaci. Hodnotící proces ovlivňuje dvoje zdánlivě protikladné usilování: o nastolení změn a o udržení rodinné kontinuity. Tento pětiúrovňový model hodnotícího procesu už našel i své kritiky. Mark Stanton (2000) se domnívá, že úrovně se pojmově překrývají, že rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi jsou nejasné a zastřené. Ad 1. Hodnocení stresoru je počáteční úrovní, která probíhá převážně v adjustační fázi. Jde především o to, jakou míru ohrožení pro rodinu stresor znamená.
98 i
i i
i
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207856
i
i sobotkova — 2007/1/19 — 13:45 — page 99 — #96
i
i
Ad 2. Situační hodnocení souvisí se schopností rodiny posoudit své možnosti a obtížnost situace. Také souvisí s tím, jak náročné je změnit určité vzorce fungování. Pozitivní hodnocení situace usnadňuje rodině adaptaci; rodina je přesvědčena, že je v jejích silách vše zvládnout, a jedná pak konstruktivně. Ad 3. Rodinná paradigmata jsou sdílená očekávání a pravidla, která dávají směr rozvoji specifických vzorců fungování (např. rozdělení povinností doma, způsob výchovy dětí). Rodinná paradigmata jsou prostřednictvím tradic silně ovlivněna etnickými a kulturními faktory. Například mnohé indiánské kmeny berou zdravotní postižení dítěte jako přirozenou věc, jako součást života, kladou odpovědnost za péči o dítě na rodinu a příbuzné, harmonie rodinného společenství nebývá narušena. Bílá americká rodina chápe postižení dítěte jako sociální stigma, proto je očekávání a chování rodiny jiné – rodiče se zaměřují na dosažení speciální léčebné péče v domnění, že jim „někdo pomůže“, což by mohlo obnovit harmonii v rodině. Ad 4. Rodinná koherence je konstrukt, který vysvětluje motivační a hodnotící základ pro přeměnu potenciálních zdrojů rodiny ve zdroje aktuální. Každá rodina má různě rozvinuté dispozice vnímat svět a život jako srozumitelný, zvládnutelný a smysluplný; tj. má různě vysokou koherenci. Čím vyšší je rodinná koherence, tím snadnější je adaptace rodiny v krizové situaci (např. po úmrtí člena rodiny, po přestěhování rodiny do cizí země). Původní Antonovského „SOC – sense of coherence“ měl tři prvky: srozumitelnost světa (comprehensibility), zvládnutelnost (manageability) a smysluplnost (meaningfulness). Podle Baštecké a Goldmana (2001, s. 293) Antonovského salutogenetický přístup v mnohém připomíná pojetí nezdolnosti Suzanne Kobasové; oni sami hovoří o „vědomí spojitosti“. Křivohlavý používá termín „nezdolnost typu koherence“ (2001). Novinkou v oblasti výzkumu rodinné resilience podle M. Stantona (2000) je, že A. Antonovsky začal autorsky spolupracovat s výzkumnou skupinou McCubbina a společně se snaží aplikovat původně individuální SOC na rodinu. M. Stanton recenzuje knihu Stress, coping and health in families: Sense of coherence and resiliency (McCubbin, Thompson, Thompson, Fromer, 1998) a uvádí, že Antonovsky ve svých kapitolách v uvedené knize podporuje práci na konceptualizaci rodinného SOC. Také navrhuje, aby rodinný SOC zahrnoval rodinné reprezentace jedinců i vztahy mezi členy rodiny ve skupinové kognitivní mapě, která funguje jako světový názor rodiny.
99 i
i i
i
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207856
i
i sobotkova — 2007/1/19 — 13:45 — page 100 — #97
i
i
Ad 5. Rodinné schéma je nejširší úroveň procesu hodnocení; je to v průběhu života rodiny vytvořený soubor hodnot a přesvědčení, světový názor rodiny. Rodinné schéma je podstatná součást rodinné identity, proto by se mělo přizpůsobovat změnám v rodině. Protože však obsahuje i tradiční hodnoty nebo uctívané etnické dědictví, je proti změnám vysoce odolné. Rodinné schéma spoluvytváří unikátní charakter rodiny a slouží jako sdílený informační rámec, kterým procházejí a podle něhož jsou hodnoceny rodinné zkušenosti. Rodinné schéma silně ovlivňuje, jaké vzorce fungování (včetně strategií zvládání) se v rodině ustálí. Jedna z hlavních funkcí schématu je rozvoj rodinných významů (family meanings). Tento aspekt rodinného hodnocení obsahuje i vytváření rodinných příběhů a interpretací, které sdílejí členové rodiny a které napomáhají adaptaci v krizi. Rodinné významy usnadňují pochopení situací a v některých případech i akceptaci rozporů (např. „je to Boží vůle“). Mají jedinečnou schopnost přenést rodinu přes akutní stresor a zasadit rodinnou krizi do širšího kontextu zkušeností. Z tohoto kontextuálního a vztahového úhlu pohledu usnadňuje rodinné schéma vývoj rodinných významů skrze procesy: ujištění, potvrzení (přehodnocení situace v kladných termínech); spiritualizace (začlenění situace do kontextu rodinou sdílené duchovní orientace); tzv. temporalizace (situace je nazírána z dlouhodobé perspektivy, připouštějí se kladné vlivy současné situace v budoucnu). Adaptační fáze zahrnuje také proces dosahování kongruence. Nově ustavené vzorce fungování musí být kongruentní s rodinnými paradigmaty a rodinným schématem – proto musí být rodinou přijaty a posilovány. Žádoucím výsledkem procesu hodnocení a změn je dobrá adaptace rodiny, charakteristická pocitem rodinné harmonie, rovnováhy a stability. Centrální pojem modelu rodinné resilience – rodinná adaptace – je zásadní pro funkčnost rodiny. Výzkumné studie ji většinou studují ve vztahu jen k několika proměnným z modelu resilience, např. ve vztahu k sociální opoře. Studie z roku 1997 (McCubbin, McCubbin, Thompson et al., 1997) systematicky shrnuje výsledky rozsáhlých výzkumů rodinné resilience. Jen jako zajímavost uvádím, že její název Families under stress: What makes them resilient nápadně připomíná název knihy Davida Olsona a kolektivu z roku 1985 – Families: What makes them work. Autoři dospěli k těmto závěrům: Protektivní faktory (FPF – family protective factors) jsou rozhodující pro schopnost rodiny zachovat své fungování, plnit vývojové úkoly
100 i
i i
i
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207856