Georg Ratzinger / Můj bratr papež
Nedokážu již přesně říci, kdy jsem pocítil povolání ke kněžské službě, neboť ve skutečnosti mi bylo odjakživa jasné, že právě tady je mé poslání. Již v době, kdy jsem byl ministrantem a sloužil u oltáře, jsem věděl, že mé místo bude zde: teď jsem byl ministrant, později bych snad mohl stát na místě kněze. O tom jsem nikdy nezapochyboval, spěl jsem k tomu s jakousi přímo organickou přirozeností. Nikdy jsem o tom nemusel doopravdy uvažovat, natolik jsem si byl ve svém přesvědčení jistý. U každého kněze je to samozřejmě odlišné. Znám například jednoho kněze, který nejdříve vykonával své povolání ve světě. Jednou se v jeho rodném městě sloužila primiční mše. Původně na ni nechtěl jít, něco jej však přímo pudilo, aby se této první mše svaté onoho mladého kněze zúčastnil. Nejprve stál v kostele docela vzadu, potom jej lidé posouvali stále více dopředu, až pak na konci primice stál téměř před oltářem. V tomto okamžiku si uvědomil, že tam patří, a rozhodl se pro kněžskou dráhu. Neexistuje tu jednoduše nějaké „zlaté pravidlo“, nějaký pevně stanovený recept. Já jsem rozhodně nikdy nemusel svádět se sebou nějaký boj, nikdy jsem se nemusel pro své kněžství s námahou rozhodovat. Mně bylo ve skutečnosti od počátku jasné, že se dám na dráhu duchovního – možná to bylo podmíněno mým ministrováním, a možná dokonce v prvé řadě spiritualitou naší rodiny. Pro mě to byla vždycky samozřejmost. Nevím, zda jsem tím byl svému bratrovi jistým způsobem vzorem. Přinejmenším na mně viděl, jak by takový život mohl probíhat, když se sám rozhodl mě na této cestě následovat. Nikdy jsme o tom spolu přímo nemluvili, docela dobře si však dokážu představit, že jsem jej možná aspoň trochu povzbudil nebo utvrdil v jeho rozhodnutí. V našem rozhodnutí nás ovšem pochopitelně posiloval i protikřesťanský duch doby: chtěli jsme
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207839