98
Město pod vládou kazatelů
stejně obratně jako on využívat historické argumentace pro obhájení vzdoru Vratislavi vůči králi označovanému za heretika.64) Zvědavost přitom budí už skutečnost, že se Tempelfeld po čtyřech desítkách let pobytu v Krakově, kde mimo jiné působil jako hlavní kazatel v hlavním městském chrámu, rozhodl přesídlit do Vratislavi. V roce 1453 mu muselo být kolem 60 let a ve středověkém vnímání běhu lidského života byl považován za věkovitého muže. Už v Krakově přitahoval pozornost svými výmluvnými kázáními, v nichž poukazoval na smrtelné hříchy ovládajícími městskou společnost, včetně pýchy a marnivosti. Zdá se, že ve Vratislavi se jeho pozornost více stočila k otázce husitství. Do dnešní doby se zachovaly tři Tempelfeldovy traktáty vzniklé zřejmě v reakci na volbu Jiřího z Poděbrad českým králem v roce 1458. Jan Drabina poukázal na otázky, které si autor před čtenáři/posluchači postupně kladl a na nichž tyto traktáty vystavěl. V první nejkratší úvaze zaznělo, zda se sluší, aby křesťané přijali za pána toho, kdo přislíbí, že každého ponechá při jeho víře. Odpověď byla zřejmá. Tempelfeld ji však podepřel řadou teologických argumentů, v nichž dokazoval, že usednutí heretika na trůn je pro pravé křesťany nepřijatelné. V druhém traktátu řešil, zda je možné přijmout Jiřího z Poděbrad za krále a složit mu hold. Své vývody tentokrát vedl ve třech liniích. V první zpochybnil samu legitimitu královské volby, která se uskutečnila pod tlakem a bez účasti všech volitelů. Tento argument jistě získával značnou ozvučnost ve slezském prostředí, které bylo zaskočeno pominutím hlasů vedlejších korunních zemí při panovnické volbě. V druhé linii Tempelfeld zpochybňoval platnost královské korunovace, při které coby preláti vystupovali dva uherští biskupové zastupující roli pražského metropolity, neuznaného Římem. A konečně třetí okruh polemiky zpochybňoval platnost kompaktát a vracel se až k časům kostnického koncilu, kdy byli všichni Husovi následovníci dáni do klatby. Své úvahy kazatel zakončil novou obecnou výzvou k boji proti heretikům. Třetí z traktátů, nejdelší ze spisů reagujících na Poděbradovu volbu, nese rysy pečlivě a po delší čas připravované polemiky. Na celkem 164 listech, připsaných už ve druhé polovině 19. století Tempelfeldovi, autor opět rozdělil své úvahy do několika oddílů. V druhé části nazvané příznačně „V království českém zasaženém herezí a rozkolem“ se na zhruba 60 listech věnuje posledním 60 letům vývoje v Čechách a nastiňuje i vlastní periodizaci šíření husitství. Za zásadní zlomy považoval vydání Dekretu kutnohorského v roce 1409, kostnický koncil, smrt Václava IV., pontifikát papeže
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207642
3. Obce pod vládou kazatelů
99
Evžena IV., během něhož došlo k vydání kompaktát, a konečně smrt Ladislava Pohrobka. V dalších částech traktátu Tempelfeld kumuloval argumenty zneplatňující královskou volbu (proběhla pod tlakem a bez všech oprávněných volitelů) či řadící Jiřího z Poděbrad mezi kacíře. Za pozornost stojí jedna ze závěrečných výzev kazatele z vratislavského kostela sv. Alžběty, který hlavní roli při potírání hereze spojil s působením kazatelů a pominul úlohu, jakou při vedení věřících zastávali biskupové a jimi řízený diecézní klerus. Johann Loserth, který měl možnost analyzovat skladbu Mikulášovy knihovny, upozornil ještě na další aspekt, který nabývá na významu při úvahách o vztahu mezi Tempelfeldem a Petrem Eschenloerem. V soukromé sbírce svatoalžbětinského kazatele převažovala historická díla nad pracemi teologického rázu. Vedle nich se kazatel navíc dobře orientoval i v právních otázkách.65) Všechny tři zmiňované Tempelfeldovy traktáty vznikaly v přímé reakci na změny, které se udály na českém trůně, tedy první a současně nejkratší polemiky vykračují za rámec teologických diskusí a výrazně využívají historické i právní argumentace. Nelze se proto divit, že někteří autoři připisují právě Mikuláši Tempelfeldovi rozhodující úlohu při formování argumentace vratislavských radních odmítajících (částečně i pod tlakem obce a kazateli rozněcovaného davu) legitimitu volby Jiřího z Poděbrad. Až s několikaletým odstupem začíná Petr Eschenloer na podnět radních připravovat svůj překlad Eneášovy kroniky do obecného jazyka a ještě několik dalších let trvalo, než zahájil svoji práci na latinské verzi městské kroniky. Připustíme-li, že nejen radní vrstva, ale i publikum kázání Mikuláše Tempelfelda bylo opakovaně seznamováno s jím shromážděnými argumenty a interpretací nedávných událostí, sehrával překlad Historie české v městské pospolitosti ještě další úlohu. Její jazyková přístupnost podepřená autoritou tvůrce, papeže uvalujícího klatbu na Jiřího z Poděbrad, se neobracela pouze proti králi, ale i proti výkladu událostí posledních desetiletí, jak je prezentoval hlavní městský kazatel získávající nejen v očích části vratislavského patriciátu, ale třeba i papežských vyslanců přílišný vliv na politická rozhodování. Eschenloerova kronika ve své německé redakci, přepsaná na pergamenu a náležitě vyzdobená, se stávala novou institucionální pamětí města a současně polemikou s obrazem utvářeným stranou kazatelů vedenou Mikulášem Tempelfeldem, od jehož pádu uplynulo stěží jedno desetiletí. Stávala se kronikou, která cíleně potírala konkurenční příběh včetně jeho tvůrce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207642
100
Město pod vládou kazatelů
PRAHA Dne 30. července 1419 prolomil dav vedený Janem Žižkou a kazatelem Janem Želivským bránu Novoměstské radnice v Praze a zmocnil se několika zde shromážděných konšelů. Události nabraly rychlý spád. Radní byli svrženi z oken, kde je ozbrojený zástup ubil na dláždění. Kronikář Vavřinec z Březové přenesl vinu na zavražděné měšťany, kteří se údajně vysmívali procesí procházejícímu kolem radnice. Za to pak byli „ohavně zmordováni“.1) Literát, který získal mistrovský gradus na Karlově učení a působil v okolí panovnického dvora a univerzity, zanechal verzi popisu událostí, jejíž základní body se tradují dodnes. I on však sledoval svůj cíl. Ledacos před čtenářem zamlčel a události popisoval tak, aby obhájil stanoviska umírněných husitů spojených s okruhem mistrů pražské univerzity. Při líčení průběhu první pražské defenestrace například zamlčel jméno kazatele Jana Želivského, kterého jmenovitě uvedl na scénu až v dalších kapitolách svého díla. Nebylo to náhodné opomenutí. V postavách kronikáře Vavřince z Březové a kazatele Jana Želivského se před námi objevují rozdíly mezi soupeřícími proudy husitské revoluce, rozdíly mezi umírněným a radikálnějším křídlem, rozdíly mezi legitimistickými přístupy a kroky využívajícími nátlakové akce ad hoc svolávaných velkých městských obcí. V neposlední řadě šlo i o střet stran ohledně postavení sboru univerzitních mistrů, kteří se už v závěrečných letech vlády Václava IV. dostali do pozice domácích arbitrů výkladu Kristova učení a liturgických řádů. Zatímco vnějším projevem střetávání obou husitských proudů byly opakované změny městských rad, neméně důležitý zápas se vedl na poli paměti společenství. Podobně jako ve Vratislavi i zde se přitom můžeme setkat s pokusem o prosazení interpretace událostí v intencích vítězné strany − v tomto případě umírněných kališníků. Autor se spoléhal na evokaci obrazů narušení řádu, případně zmiňoval nedostatek úcty vůči právnímu legitimismu, jenž se opíral o ustálené modely správy městských záležitostí. Kronikář rovněž neopomněl zdůraznit, že se jeden z nově vybraných konšelů Želivského éry dokonce zdráhal převzít svěřený úřad, neboť prý nebyly respektovány tradiční zásady obsazování konšelských lavic.2) Vavřinec z Březové se, stejně jako o několik desítek let později Petr Eschenloer, v Husitské kronice vypořádával s hlavním mentálním problémem legitimistické strany− s obhajobou otevřené neposlušnosti vůči
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207642