„Je to seržant Troy?“ zvolala rozmazaná skvrna ve sněhu rozechvěle. Tato osoba se tolik podobala pouhému stínu na zemi a druhý mluvčí byl tolik součástí budovy, že by člověk byl řekl, že to zeď rozmlouvá se sněhem. „Ano,“ ozvalo se podezřívavě ze stínu. „Kterápak vy jste?“ „Ale Franku – copak mě nepoznáváš?“ řekla skvrna. „Jsem tvoje žena. Fanny Robinová.“ „Fanny!“ vyrazila zeď velmi užasle. „Ano,“ potvrdila dívka, zpola potlačujíc vzrušený vzdech. V ženině tónu bylo něco, co nepřipomínalo tón manželky, a v chování muže bylo něco, co se zřídka objevuje v chování manžela. Rozhovor pokračoval: „Jak ses sem dostala?“ „Zeptala jsem se, které okno je tvoje. Odpusť mi to.“ „Nečekal jsem tě dneska večer. Po pravdě jsem vůbec nečekal, že přijdeš. Je to div, žes mě tu zastihla. Zítra mám službu.“ „Povídals, že mám přijít.“ „Teda – povídal jsem, že můžeš přijít.“ „Ano, chtěla jsem říct, žes povídal, že můžu přijít. Jsi rád, že mě vidíš, Franku?“ „Ale ano – samozřejmě.“ „Můžeš – můžeš přijít za mnou?“ „Ale kdepak, milá Fan! Je po večerce, kasárenská brána je zavřená a já nemám propustku. Až do zítřejšího rána jsme tady všichni zavření jako v hrabském vězení.“ „Tak to tě neuvidím až do té doby!“ Slova byla pronesena rozechvěle, zklamaným tónem. „Jak ses dostala z Weatherbury sem?“ „Kus cesty jsem šla pěšky – zbytek cesty jsem se svezla s formany.“ „Překvapilas mě.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207639