jste mít vše a v jakémkoliv množství, s výjimkou chleba, který byl přísně na příděl. Tento do očí bijící kontrast mezi bohatými a chudými by před několika měsíci, když byla ještě dělnická třída u moci – nebo se zdála být u moci – nemohl existovat. Nebylo by však správné připisovat to výlučně jen přesunu politické moci. Částečně to byl také následek bezpečného života v Barceloně, kde kromě občasných leteckých náletů válku připomínalo jen máloco. Každý, kdo byl v Madridu, říkal, že tam je to úplně jiné. V Madridu nutilo společné nebezpečí téměř všechny vrstvy obyvatelstva k určitému smyslu pro soudružství. Scéna, kdy se tlouštík cpe křepelkami, zatímco malé děti žebrají o chleba, je nechutná, ale pokud jste na doslech střelby z fronty, je pravděpodobnost, že něco takového spatříte, menší. Asi den či dva po pouličních bojích jsem přecházel jednu módní ulici a narazil jsem na cukrářství, kde byly ve výkladu hromady čokolád, dortů a bonbónů nejvybranějších druhů za omračující ceny. Byl to obchod, jaké uvidíte v londýnské Bond Street či pařížské Rue de la Paix. Vzpomínám si, jak mne zamrazilo a ohromilo, že v zemi postižené hladem a válkou se stále plýtvá penězi na takové věci. Ale chraň bůh, že bych se snažil předstírat nějakou osobní povznesenost. Po několika měsících nepohodlí jsem měl šílenou chuť na dobré jídlo a pití, koktejly, americké cigarety a tak dále a přiznávám, že jsem si dopřával všechen luxus, jaký mi mohly peníze opatřit. Během prvního týdne – než začaly pouliční boje – jsem vyřizoval několik záležitostí, které na sebe zvláštním způsobem navazovaly. V první řadě, jak jsem již uvedl, jsem se hleděl zařídit co nejpohodlněji. Za druhé kvůli přejídání a pití přes míru jsem se celý týden cítil dost špatně. Nebyl jsem ve své kůži, na půlden jsem si lehl, vstal [98]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207636
a opět se přejedl a znovu se mi udělalo špatně. Zároveň jsem tajně vyjednával o zakoupení revolveru. Revolver jsem strašně chtěl mít – v zákopovém boji je mnohem užitečnější než puška. Opatřit ho šlo však velmi obtížně. Revolvery vláda vydala policistům a důstojníkům Lidové armády, odmítala je však dávat milicionářům. Museli jste si ho ilegálně koupit z tajných anarchistických skladů. Po spoustě tahanic a úsilí mi nakonec jeden přítel anarchista opatřil malou šestadvacítku, automatickou pistoli. Byla to velmi špatná zbraň, na vzdálenost větší než pět metrů k ničemu, ale pořád lepší než nic. A kromě toho všeho jsem předběžně jednal o tom, že opustím milici POUM a vstoupím do nějaké jiné jednotky, s níž bych se dostal na madridskou frontu. Už dlouho jsem každému říkal, že POUM opustím. Pokud by bývalo šlo jen o moje osobní přání, rád bych se byl připojil k anarchistům. Kdo se stal členem CNT,* měl možnost vstoupit do milice FAI; řekli mi však, že FAI by mne poslala spíše do Teruelu než do Madridu. Pokud chci jít do Madridu, musím vstoupit do Interbrigády, což by znamenalo dostat doporučení od nějakého člena komunistické strany. Vyhledal jsem jednoho komunistického přítele, který sloužil u španělské zdravotnické služby, a vysvětlil jsem mu svůj případ. Zdálo se, že má velký zájem o můj nástup a požádal mne, abych přemluvil několik dalších Angličanů z ILP, aby šli se mnou. Kdybych se zdravotně cítil lépe, patrně bych souhlasil hned tenkrát a na místě. Těžko říci, co by se tím změnilo. Nejspíš bych byl poslán do Albaceta ještě před vypuknu*
Confederación Nacional del Trabajo (Národní konfederace práce) je španělská anarcho‑syndikalistická odborová organizace. (poznámka editora českého vydání)
[99]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207636
tím bojů v Barceloně; v tom případě, protože bych neviděl boje na vlastní oči, bych možná akceptoval oficiální verzi událostí jako pravdivou. Na druhé straně, pokud bych byl během bojů v Barceloně už pod komunistickým velením, ale ještě s pocitem osobní loajality vůči soudruhům v POUM, bylo by moje postavení neudržitelné. Měl jsem však před sebou ještě týden dovolené a chtěl jsem se před návratem na frontu dát trochu do pořádku zdravotně. A také – což je onen typ detailu, který je pro osud člověka vždy rozhodující – jsem musel počkat, dokud mi nevyrobí nové vysoké boty na frontu. (V celé španělské armádě nebyly tak velké vysoké boty, které by mi byly.) Svému komunistickému příteli jsem řekl, že se rozhodnu s konečnou platností později. Zatím jsem si chtěl odpočinout. Dokonce jsem uvažoval o tom, že bych mohl se ženou na dva až tři dny odjet k moři. To byl nápad! Politická atmosféra mne měla varovat, že na podobné akce není správný čas. Neboť pod povrchem věcí, za blahobytem a rostoucí chudobou, za vnější bezstarostností ulic s květinovými stánky, mnohobarevnými vlajkami, propagandistickými plakáty a hlučícími davy, byla neomylně a děsivě cítit politická rivalita a nenávist. Lidé všech různých názorů věštecky říkali: „Nebude to dlouho trvat a něco se stane.“ Nebezpečí bylo úplně jasné. Byl to antagonismus mezi těmi, kdo si přáli pokračování revoluce, a těmi, kdo revoluci chtěli zbrzdit či jí zabránit – v podstatě mezi anarchisty a komunisty. Politicky v tu chvíli byla v Katalánsku u moci jen PSUC a její liberální spojenci. Naproti tomu zde však byla nejistá moc CNT, jež byla oproti svým protivníkům mnohem méně ozbrojená a méně si jistá, co vlastně chce, ale mocná, protože měla členy a vliv v různých klíčových průmyslových odvětvích. Při takovém rozdělení sil se daly [100]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207636