i Liz Taylorová, a říkáte si, že ji klidně můžete pít i vy. Cola je cola a za žádné peníze nekoupíte lepší než tu, co pije somrák na rohu. Všechny jsou stejné a všechny jsou dobré. Ví to Liz Taylorová, ví to prezident, ví to ten somrák a víte to i vy. V Evropě příslušníci královských rodin a šlechtici jídali mnohem lépe než poddaní – vůbec nejedli tytéž věci. Na jedné straně křepelka, na druhé slepice, a každá třída se držela svého jídla. Ale když sem přijela královna Alžběta a prezident Eisenhower jí koupil hot dog, určitě byl přesvědčený, že i kdyby si nechala hot dog poslat do Buckinghamského paláce, nebyl by lepší než ten, co jí za nějakých dvacet centů koupil na baseballovém stadionu. Protože žádný hot dog není lepší. Ani za dolar, ani za deset dolarů, ani za sto tisíc dolarů by lepší nesehnala. Dostala ho za dvacet centů, stejně jako všichni ostatní. Někdy si tak představujete, že lidé, kteří jsou doopravdy v kursu a bohatí a žijí si dobře, mají něco, co vy ne, že jejich věci musí být lepší než ty vaše, protože mají víc peněz než vy. Jenže oni pijí stejnou colu a jedí stejné hot dogy, jejich oblečení šila stejná továrna jako to vaše a v televizi se dívají na stejné pořady a chodí na stejné filmy. Soutěž Tref se, nebo uvidíš nemá vtipnější verzi pro bohaté, stejně jako Vymítač ďábla není pro bohaté strašidelnější. Můžete se bát úplně stejně jako oni – můžete si nechat zdát stejné noční můry. Tohle všechno je velmi americké. Idea Ameriky je tak úžasná, protože čím víc rovnoprávnosti v něčem je, tím je to američtější. Například na spoustě míst se vám dostane zvláštního zacházení, protože jste slavní, ale v Americe to neplatí. Onehdy se mi stala jedna velmi americká věc. Přišel jsem na dražbu do aukční síně Parke-Benet a nechtěli mě pustit dovnitř, protože jsem měl s sebou psa, takže jsem na dohodnutý sraz s jedním přítelem musel počkat v hale. A jak jsem
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207512
tak čekal, rozdával jsem autogramy. Byla to velmi americká situace. (Jen tak mimochodem, tohle „zvláštní zacházení“ funguje někdy i naopak, když jste slavní. Občas jsou na mě lidé sprostí jen proto, že jsem Andy Warhol.) _____ Kdykoli je to možné, měli byste za práci platit v jednotkách, které nejlépe odpovídají vynaloženému talentu nebo charakteru práce. Spisovatel může chtít dostat honorář za slovo, za stránku, za to, kolikrát se čtenář rozpláče nebo zasměje, za kapitolu, za počet nových myšlenek, které přinesl, za knihu nebo za rok. To je jen několik možných kategorií. Režisér by mohl požadovat honorář za film nebo za metr pásky nebo za to, kolikrát se na plátně objeví chevrolet. Pořád uvažuju o těch služebných. Dost to souvisí s tím, jak jste vychovaní. Některé lidi zkrátka představa, že za ně uklízí někdo jiný, nepřivádí do rozpaků, a ačkoli říkám, že dělat služebnou je stejné jako dělat cokoli jiného – protože vím, že by to tak mělo být –, přesto se někde hluboko v nitru stydím, že by po mně měl někdo uklízet. Kdybych povolání služebné vnímal opravdu stejně jako, dejme tomu, povolání zubaře, nebyl bych o nic rozpačitější z toho, že po mně služebná uklízí, než z toho, že mi zubař spravuje zuby. („Zubař“ je vlastně špatný příklad, protože mi nakonec je trapné nechat si spravovat zuby, zvlášť když jsem osypaný a sedím pod těmi zelenými reflektory. Ale budu se toho příkladu držet, protože rozpaky, které cítím, když mi někdo čistí zuby, nejsou ani zdaleka takové, jako když kolem mě někdo uklízí můj nepořádek.)
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207512
S problémem, jak se dívat na služebnou, se setkávám jen v evropských hotelech nebo když jsem u někoho na návštěvě. Je velmi trapné, když se potkáte s pokojskou. Nikdy jsem tyhle situace nezvládal. Některým mým známým pohled na pokojskou vůbec nevadí, dokonce jí i říkají, co má dělat, ale já to prostě nesnáším. Když jsem někde v hotelu, snažím se celý den zdržovat v pokoji, aby pokojská nemohla dovnitř. Záměrně se o to snažím. Protože prostě nevím, kam s očima, kam se mám dívat a co mám dělat, když mi někdo uklízí. Vyhnout se pokojské je vlastně docela dřina, když nad tím tak přemýšlím. Jako kluk jsem nikdy nesnil o tom, že bych někdy měl služebnou, zdálo se mi jen o sladkostech. A jak jsem dospíval, ten sen se proměnil a já chtěl „vydělat peníze, abych si mohl kupovat sladkosti“, protože čím je člověk starší, tím větší je realista. Ani po třetím nervovém zhroucení jsem však neměl žádné zvláštní dobrůtky, ale má kariéra začala nabírat spád a těch sladkostí bylo čím dál víc a teď jich mám celou místnost, jsou jich plné nákupní tašky. Takže když o tom teď tak přemýšlím, úspěch mi místo pokoje pro služebnou přinesl pokoj pro dobrůtky. Jak jsem říkal, jestli se dokážete podívat na služku, nebo ne, závisí na tom, o čem jste snili jako děti. Vzhledem k tomu, o čem jsem jako kluk snil já, se mi teď mnohem líp dívá na čokoládu Hershey. Je to zvláštní, jak peníze vlastně nic neznamenají. Vezmete tři lidi do restaurace a necháte tam tři sta dolarů. Dobře. Pak tytéž tři lidi vezmete do obchůdku na rohu a nakoupíte, co je potřeba. Najíte se stejně jako v nóbl restauraci – dokonce víc –, a stojí vás to jen patnáct nebo dvacet dolarů, a to jste měli v podstatě totéž jídlo.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207512