98 / Jak zvládnout syndrom vyhoření
hrdostí, a když v zrcadle sleduje každičký pohyb krejčího, vidí to, co vidět chce. V přesvědčení, že je oblečený do nejkrásnějšího hávu, svolává celý dvůr a nechává se obdivovat. Vzpomínáte, jak pohádka končí? Nakonec je to dítě, které často, a je tomu tak i zde, symbolizuje to, co je pravé (tedy autentické), a zvolá: „Ale vždyť císař je nahý!“ Lidé, kteří se honí za „tím nejlepším“, nevidí, co je opravdové, protože sami takoví nesmějí být. Nejenže se naučili klamat své okolí, ale sami se stále častěji dostávají do situace, že je naopak velice zklame jejich okolí. Jinak to ale ani nejde. Když si lžou sami o sobě, musejí si lhát i o ostatních. Představují si, že všichni lidé disponují neomezenými možnostmi, a tato představa způsobuje, že mají sklon dělat se lepšími, než jsou, a že jsou slepí k realitě, v níž žijí, což je pochopitelné. Jak by měli rozpoznat, jací jsou doopravdy lidé kolem nich, když to nedokážou u sebe? Jak by měli dokázat rozlišit, co je realita a co je jen klam, když se rozhodli v klamu žít? Jak mohou vůbec činit dobrá rozhodnutí? „Nedokážu pochopit, jak jsem se mohl tak mýlit,“ vyprávěl partner ve známé advokátní kanceláři, jehož tým nezadržitelně spěl k vyhoření. „Když jsme kolegu přijímali, byli jsme si jistí, že je to výkonný, odolný člověk – měl povahovou vlastnost, které si u nás tolik ceníme: neomezenou výkonnost.“ Přehlédl, že k syndromu vyhoření neměl daleko nejen nový pracovník, ale i on sám. Ukazuje to neštěstí narcistických projekcí. Podle principu zrcadlení sebe sama se stejně automaticky, samozřejmě a přirozeně podvědomě, hledáme ve vnějším světě a nakonec se najdeme, ale najdeme právě jen sebe. Najdeme to, co sami jsme – a co nejsme.
Čím narcističtější osoba, tím silnější jsou její projekce, a tím fatálnější jsou důsledky pro ni i její okolí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207465
Syndrom vyhoření a narcismus / 99
Tento způsob narcistického zrcadlení nevede jen ke klamné idealizaci situace nebo protějšku, může stejně tak vést i k opaku: ke zničující devalvaci a záhubě. V tom druhém pak daný člověk vidí nejen falešné já, ale i vlastní méněcennost a bezvýchodnost. Jak dramatické důsledky to má pro okolí dotyčné osoby a koneckonců i pro ni samotnou, si vysvětlíme později. Ať už nastane projektivní idealizace, nebo devalvace – výsledek je nakonec stejný. Podle zákona zrcadlení nutí útěk před vlastním nic dotyčného k tomu, aby toto nic na závěr nalezl ve vnějším světě. Drama se tak zpečetí.
Každá projekce vede jen jedním směrem, který je sice slibný, nakonec však žádný slib nesplní.
Finanční krize z roku 2008 je klasickým příkladem, jak projekcí všech zúčastněných, podporovanou jejich pocitem dokonalosti a neomylnosti, vznikla bublina klamu, která způsobila splasknutí a posléze vyhoření finančního systému. Mnozí, kteří se tenkrát ptali, jak se mohli tak inteligentní a úspěšní podnikatelé nechat takto oklamat, podcenili a nezohlednili sílu projekce, tedy že inteligence zdaleka neznamená záruku kontaktu s realitou. Projekce jsou zdáním, které může klamat, a z dlouhodobého hlediska jsou vždy jako sud bez dna. Budovat na projekci partnerství, činit podnikatelská rozhodnutí nebo podle ní žít, je jako stavět dům na písku. Chybí základy. Síla projekce se významně podílí na tom, že dochází k vyhoření nejen u jednotlivců, ale i systémů. U stále více lidí, partnerských vztahů a firem dochází k vyhoření na základě uvěznění v klamu a kvůli chybějící identitě, které podmiňují mylná rozhodnutí a s tím
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207465
100 / Jak zvládnout syndrom vyhoření
spojený „neúspěch“ v životě. Mluvíme-li tedy o syndromu vyhoření, musíme mluvit také o projekcích.
Syndrom vyhoření a idealizace „Protože tě potřebuji, aby mi bylo dobře, jsi to nejlepší na světě.“ Osmdesát procent pacientů uvádí, že už měsíce (někdy i roky) před tím, než se zhroutili, měli pocit, že „něco není v pořádku“. Každý z dotazovaných si ještě pamatoval na okamžik onoho nedobrého pocitu a na následné vytěsnění, na „odsunutí stranou“, na „odložení“. Jak to, že lidé vyhledají pomoc až tehdy, když už „opravdu nemůžou“? Proč jen málokdo začne jednat už v prvním okamžiku, kdy zjistí, že „něco není v pořádku“? „Prostě jsem si myslela, že se to vyřeší samo od sebe,“ vysvětlovala jedna pacientka, „doufala jsem, že se to nějak srovná, kromě toho jsem nechtěla dělat z komára velblouda, problémy jsou přece všude,“ odpověděla jiná, zatímco další pacient řekl: „Kdyby se mě před šesti měsíci někdo zeptal, proč nevyhledám pomoc, odpověděl bych, protože to není nutné. Když se mě zeptáte teď, už vím, že jsem měl strach zjistit, co se děje.“ „Ale nechci, aby se ukázalo, že mám odejít od rodiny,“ řekl mi jeden muž na prvním sezení, přestože otázka na jeho rodinné poměry vůbec nepadla. Zabývat se věcmi až v okamžiku, kdy už je pozdě, je v lidském chování známým fenoménem. Fenoménem, který je rozhodující pro vznik syndromu vyhoření a jeho léčbu.
Většina lidí vyhledá pomoc až tehdy, když už nemohou dál.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207465