98 / Jak zvládnout syndrom vyhoření
hrdostí, a když v zrcadle sleduje každičký pohyb krejčího, vidí to, co vidět chce. V přesvědčení, že je oblečený do nejkrásnějšího hávu, svolává celý dvůr a nechává se obdivovat. Vzpomínáte, jak pohádka končí? Nakonec je to dítě, které často, a je tomu tak i zde, symbolizuje to, co je pravé (tedy autentické), a zvolá: „Ale vždyť císař je nahý!“ Lidé, kteří se honí za „tím nejlepším“, nevidí, co je opravdové, protože sami takoví nesmějí být. Nejenže se naučili klamat své okolí, ale sami se stále častěji dostávají do situace, že je naopak velice zklame jejich okolí. Jinak to ale ani nejde. Když si lžou sami o sobě, musejí si lhát i o ostatních. Představují si, že všichni lidé disponují neomezenými možnostmi, a tato představa způsobuje, že mají sklon dělat se lepšími, než jsou, a že jsou slepí k realitě, v níž žijí, což je pochopitelné. Jak by měli rozpoznat, jací jsou doopravdy lidé kolem nich, když to nedokážou u sebe? Jak by měli dokázat rozlišit, co je realita a co je jen klam, když se rozhodli v klamu žít? Jak mohou vůbec činit dobrá rozhodnutí? „Nedokážu pochopit, jak jsem se mohl tak mýlit,“ vyprávěl partner ve známé advokátní kanceláři, jehož tým nezadržitelně spěl k vyhoření. „Když jsme kolegu přijímali, byli jsme si jistí, že je to výkonný, odolný člověk – měl povahovou vlastnost, které si u nás tolik ceníme: neomezenou výkonnost.“ Přehlédl, že k syndromu vyhoření neměl daleko nejen nový pracovník, ale i on sám. Ukazuje to neštěstí narcistických projekcí. Podle principu zrcadlení sebe sama se stejně automaticky, samozřejmě a přirozeně podvědomě, hledáme ve vnějším světě a nakonec se najdeme, ale najdeme právě jen sebe. Najdeme to, co sami jsme – a co nejsme.
Čím narcističtější osoba, tím silnější jsou její projekce, a tím fatálnější jsou důsledky pro ni i její okolí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207465