máš nádherný pohřeb. Slyšel jsem, že si Frankové k pohřbům najímají plačky, které jim za pár měďáků probrečí celý den.“ Leif neodpovídal. Snažil se přemýšlet. Během dvou dnů se zcela změnil jeho život. Neslyší, jak pod přídí lodi šplouchá voda, a jeho loď dře kýlem o dno. Z posádky zbyl jen Helgi a štve je celá země… „Jak dlouho budeme ještě na královském území?“ zeptal se najednou. Helgi se nadechl: „Až dojdeme k té řece, musíme se pustit po proudu k místu, odkud je splavná až k ústí.“ „Jak dlouho?“ „Třicet dní?“ zeptal se kulaťoučký viking sám sebe. „I padesát. Nevím, nikdy jsem tu nebyl, jen jsem tu cestu urazil po moři. Možná jsou tam někde jiné řeky, možná obrovské hory, strže. Lesy jsou určitě plné vlků a k vesnicím se nemůžeme moc pouštět, skoro každá má svého pána s družinou… Nevím, jak dlouho půjdeme, ale vím, že nám nic jiného nezbývá.“ „Mohli jsme na východ, nabídnout se Sklavěnům jako námezdní bojovníci,“ namítl Leif a vzápětí sám mávl rukou, jako by Helgimu naznačoval, že nemá ani odpovídat. Tam bude teď ozbrojenců jako much. „Jak poznáš, že jsme došli k správné řece?“ „Zeptáme se,“ pokrčil Helgi rameny. „Je u ní vždycky spousta lidí, její voda má u pramene léčivou sílu. Ty prameny poznám, už jsem tam jednou byl.“ „Ty?“ Leifovi zaskočila červená kulička v krku. Rozkašlal se, nechtěně plod rozkousl, a i když jej hned vyplivl, přece se už nepříjemné trpkosti v ústech nezbavil. „Já,“ přikývl s úsměvem hlavou bývalý pobočník dánského krále. „Až poznáš dívky z kraje kolem řeky Sequany, budeš si přát stejně jako já tenkrát, abys tam mohl zůstat navždycky.“ Leif pustil z hlavy všechny myšlenky na další cestu a otočil se k příteli bokem. Vyplivl do trávy slinu zarudlou hlohovými semínky a opřel si hlavu do dlaně. „Jak ses tam dostal?“ Jdi a přines hlavu krále /
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207323
Helgi Troll zavřel oči, jako by chtěl pod víčky přivolat dávnou vzpomínku. „Při jednom nájezdu,“ řekl po chvíli. „Pronikli jsme tehdy tak daleko jako nikdy. Pod vedením tvého otce, Leife. Olaf Sigurdson mne tehdy potrestal za to, že jsem se nechtěl podělit o jednu dívku, kterou jsem zaskočil v rybářské chajdě na břehu řeky…“ „Tebe?“ podivil se Leif. „A jak tě potrestal?“ „Nechal mne tam. Zůstal jsem s ní, noci promiloval až do ranního křiku kohoutů a přes den se schovával v komoře, aby se o mně zbytek vesnice nedozvěděl.“ Leif se zavrtěl. „Jí se to líbilo?“ zeptal se. Helgi se zasmál: „U Thorových kozlů, to víš, že ne! Jak se může chlap s postavou podobnou klubku provazu líbit takové dívence? Tvůj otec jí před odplutím řekl, že se pro mne na druhý rok vrátí a jestli mne nenajde, že to odnese celý kraj.“ „Proč se neodstěhovala?“ Helgi si utřel rukávem kazajky pot vyrážející mu na čele s přicházejícím polednem stále ve větším množství. „Frankové nejsou jako my, Leife. Pohádám se s jarlem? Když se v návalu vzteku nezabijeme navzájem, můžu se odstěhovat, kam se mi zlíbí… Oni ne. Tady ses narodil, tady umři! A běda, jak zkusí obyčejný sedlák přemýšlet, co může být tamhle za tím kopcem…“ „Takže jsi u ní vydržel?“ Kulatá tvář se zašklebila v nuceném úsměvu: „Vydržel. I syna mi porodila, a když pro mne s první letní bouřkou připlul drakar tvého otce, čekala se znovu.“ „Vzal sis ji s sebou?“ Helgi zavrtěl hlavou. „Na co? Mockrát mne to potom mrzelo, ale nikdy jsem se tam už nevrátil. Za ten rok si na mne zvykla a už mne považovala za svého muže. A mne ten rok vyléčil, tvůj otec byl znamenitý léčitel, Leife. Uzdravil jsem se z lásky jako málokdo. Celý ten rok jsem neviděl jinou lidskou tvář než tu její, a to
98
/ Jaroslav Mostecký
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207323
jen v noci, když mne pouštěla z komory. Po měsíci už to nebyla víla, ale obyčejná ženská, a pak už jen ženská…“ Chvíli bylo ticho. I věčně se třepotající lístky na větvích keře znehybněly. „Tam odtud znám prameny řeky Sequany. To jaro, kdy jsem už už čekal za ohbím řeky drakar, jsem jednou v noci opustil svou skrýš a vydal se k pramenům. Nebyly to ani dva dny cesty. Hned na hlavní silnici jsem zmizel mezi lidmi. Jsou jich tam tisíce. Z celé země se táhnou k pramenům s lahvemi, džbány, sudy a káděmi pro posvátnou vodu… Mezi ně, při jejich zpáteční cestě, se pak musíme zamíchat a s nimi se dostaneme na pobřeží. Nikdo si ani nevšimne, že vypadáme jako loupežníci ze severu. Kdo se odváží říct, že nejsme z Británie nebo z Armoriky a nebyli jsme si namazat v sequanských pramenech bolavé klouby?“ Leif už neodpovídal. Helgi se nadzdvihl na loktech a naklonil se nad přítele. „Hmm,“ zamručel a znovu si lehl. Kolem uší mu zabzučela včela a odletěla teprve pod hrozbou ohánějící se ruky. Někde blízko zašustila tráva a všechny zvuky se pomalu začínaly ztrácet. Hlohové houští utichlo. Helgi tiše chrápal stočený na boku a odfukoval do trsů jitrocele. I Leif vypadal, jako když spí. Zavíral oči, tiskl víčka skoro násilím k sobě. Cítil ve svalech ohromnou únavu, ale nedokázal zapomenout. Ta vzpomínka byla děsivě živá. Smrtka koní… Nevypadala, že by měla pod plachetkou koňskou hlavu. Matně si vzpomínal, že v zákmitech světla z hřív přízračných hřebců sotva stačil zahlédnout její tvář. Nepamatoval si ji. Ani to, jestli v něm budila hrůzu, soucit nebo úsměv. Pamatoval si její ruce, do běla semknuté kolem rukojeti zlaté zbraně. „Bohyně koní,“ slyšel tam u mršin v šumění stromů. Jdi a přines hlavu krále /
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207323