SRBSKÝ DENÍK
Jakmile se tento geroj dopočítal desíti abliánských mužů, sestavil z nich fotbalové mužstvo FC Ablián, postavil se mu do čela, našel pro něj sponzory, vlastníma rukama zorganizoval brigádu, jež během jediné noci vyrvala z kořenů všechno stromoví na hřišti, přičaroval sekačku, vymaloval klubovnu a společně se prokopali až kamsi na práh ligy. A tu se končí Píseň o Romanovi, kterou bych rád pěl dál, leč sporé vědomosti a pranepatrný talent mi v tom zabraňují. Ostatně Romana jsem poznal osobně, když tu byl na návštěvě, a ono se moc nehodí příliš heroizovat dosud žijící postavu. V Českém domě se všechno schylovalo k obědu a ke kořalce. Tentokrát se mi jí podařilo uniknout, protože vždycky když se blížil někdo s tácem panáků, začal jsem rychle fotit.
4. 12. Včera začala zima, celý den bylo pošmourno, takže internet fungoval jenom ve vchodových dveřích do Českého domu a musel jsem vyřizovat poštu hrozně rychle, protože mi mrzly prsty a sněžilo na obrazovku. Dneska už je to zase dobré, sluníčko praží a vysušuje poslední zbytky včerejší nadílky. Udělali jsme si v té sibérii poslední výlet do Vršce, Klára musela k zubaři a vyprávěla, jak to byla civilizovaná ordinace, doktor neměl ruce od kolomaze ani vrtačku na šlapací pohon, ba nic nenasvědčovalo tomu, že by souběžně provozoval i kovařinu. My s dětmi jsme mezitím navštívili místní tržnici, což je orientální příšernost nehodná vyprávění, a jedinou věc, kterou jsem potřeboval, a sice olejové ředidlo, tam neměli. V mé kanceláři se totiž zatápí olejovým ředidlem, což je jedna z mála místních odlišností, která znamenitě funguje. Kristinka řekla své první slovo „táta“. Je to pro ni souhrnný výraz označující všechny příjemné věci světa. Za pár dnů začala říkat i „máma“, což znamená „mám problém“. Taky už se staví na zadní. 99
srbsky denik.indd 99
28/04/2015 10:23:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207138
JAN JÍCHA
5. 12. Poprvé, co jsme tu, jsem si našel čas na barvy. Během včerejšího dopoledne vznikl noční portrét abliánského kostela. Štěpánovi se líbil, neboť on sám má umělecké ambice. Pak se mě Štěpán zeptal: „Táto, proč ty tvoje obrazy mají menší cenu než ty ostatní?“ „Jaký ostatní?“ „No těch ostatních malířů.“ Nejsem zase tak kovaný ve výtvarném umění, abych věděl, jakou cenu mají moje obrazy, a tak jsem odpověděl zkusmo: „Protože z těch mých se moc snadno pozná, co na nich je.“ Ale Štěpán se nedal: „Ale vždyť to je právě dobře, ne?“ Na debatách se Štěpánem je svízelné, že se vždycky hrozně brzo dostaneme na odbornou akademickou úroveň. Nikdy mu nestačí vysvětlení po selsku, potřebuje ho s titulem. A tak se pravidelně dostáváme do oblastí, kde záhy přestane chápat, a to je dobře, protože o pár vět dál už bych nechápal ani já. Když se tedy najde někdo, kdo mému synovi odborně a zároveň srozumitelně vysvětlí, proč za moje obrazy z pozůstalosti nedostane tolik jako za naši sbírku Rubensů, ať se ozve. Ostatně naše děti stejně žádné moje obrazy nezdědí, protože se jich vždycky včas zbavuju. Třeba tenhle abliánský kostel dostane deda Karel, ať se mu to líbí, nebo ne. Od Soni jsem zjistil, že Karlův syn, takto truhlář ve Weisskirchu, dělá dřevěné rámečky, takže ho můžu poslat přes něj, abych nebyl u předání osobně. Kdepak, není nad to mít všude známé.
6. 12. V těchto dnech všechno žije Mikulášem. Dnes v podvečer bude veliká mikulášská zábava, kde se poprvé veřejně představí moji žáci s novými zpěvy, které jsme nacvičovali od září. Už se moc děsím, pardon, těším. 100
srbsky denik.indd 100
28/04/2015 10:23:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207138
SRBSKÝ DENÍK
Včera byl zahájen festival Dny české kultury. Ve vestibulu střední technické školy zazpíval sbor Bella Musica několik českých písní, uváděly to dvě moje žákyně – gymnazistky. Všechno bylo srbsky, jenom názvy písní jakž takž česky. Před začátkem za mnou děvčata přišla, abych jim vysvětlil, jak se správně čtou. Na papíru měly napsáno „Šly panenky slinicí“ a „Tankuj, tankuj“, a jak jsem se smál, až jsem se za břicho popadal, chtěly vysvětlit, co je v tom za vtip, a protože jsem nevěděl, jak se řekne srbsky „slinit“, tak jsem jim jednu takovou slinicí panenku předvedl in natura, u čehož se zase popadaly za břicho ony. A pak už se pělo, v půlce jsem musel utéct na Noc na Karlštejně a zase se vrátit po zkoušce, kdy už tu jen stará garda slavila začátek festivalu. Dny české kultury pořádá sdružení Češi jižního Banátu, což je – jak jsem pochopil z náznaků i vlastních zážitků – zájmový klub Srbů, tu a tam s jakýmisi vágními českými kořínky, vzniknuvší natruc České besedě. Oba spolky fungují paralelně a navzájem se nenávidí. Já zastávám roli dvojitého agenta, docházím učit do obou a zatím mi to prochází, jenom nesmím jedny před druhými chválit. Nesporná přednost České besedy je v tom, že skutečně sdružuje Čechy, zatímco Češi jižního Banátu mají zase nejlepší pěvecký sbor, který zpívá čistě a místy vyrazí až do trojhlasu. Jeho potíž je v tom, že v něm zpívají pouze srbské ženy, které se učí texty přepsané foneticky do azbuky, aniž by jim rozuměly. Děti do sedmi let obvykle ještě nepřísluší k žádné z obou denominací a můžou chodit, kam se jim zachce. Teprve v pozdějším věku jim rodiče vysvětlí, ke komu je třeba pěstovat lásku a ke komu odpor. Zatímco jsem se toulal po kurzech a festivalech, přišel k nám do domečku Mikuláš. Vypadal úplně jinak a měl s sebou inverzního dvojníka, jemuž z nedostatku jiné invence začaly děti říkat „asistent“. Dlouho nebylo zřejmé, jestli je to opravdový Mikuláš, nebo jen nějaký člověk za něj převlečený, až se nakonec asistent prozradil, když Kristinku oslovil „myš, myš“! Tak jí totiž říká jenom Joži Bužek. Štěpán dostal jen jediný úkol: jestli prý umí otčenáš. A kupodivu ho 101
srbsky denik.indd 101
28/04/2015 10:23:53 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207138