BR AND ON SANDERSON
meč hlasitě třeskl o podlahu. Šaizan ho obešla, vytáhla mu z opasku nůž, rozmáchla se jím a usekla mu vázanku z pláště. Zu se zhroutil na zem a Šaizan zůstal v ruce jeho plášT. Šai by mu bývala možná něco řekla. Šaizan neměla na vtipy a bonmoty trpělivost. Válečník se řítí vpřed jako buvol, řítí se dopředu jako řeka. Ohnala se pláštěm a vešla do chodby. Zu lapal po dechu. Přežije to, ale meč pár měsíců v rukou neudrží. Na konci chodby se cosi pohnulo – bílí tvorové, příliš vychrtlí na to, aby to byly živé bytosti. Šaizan zaujala bojový postoj, rozkročila se a pootočila tělo ke straně a s koleny mírně pokrčenými čekala a dívala se do chodby. Nezáleželo jí na tom, kolik těch monster krvemor má. A nezáleželo jí na tom, jestli je přemůže nebo prohraje. Jediné, na čem jí záleželo, byla ta výzva. Ostatní nebylo důležité. Bylo jich pět a měli podobu mužů s meči. Řítili se chodbou, kosti jim chrastily a lebky s prázdnými očními důlky ji sledovaly bez výrazu, jenom se šklebem a vyceněnými zuby. Kosti měli pospravované kousky dřeva. To byly následky škod z předchozích bitev. Každý měl na čele zářící rudou pečeT. Potřebovali na ni krev, aby ožili. S podobnými monstry nikdy dřív nebojovala. Dokonce ani Šaizan. Bodat je mečem nemělo smysl. Ale ty vyspravené kosti… některé náhrady byly vytvořené z kousků žeber nebo jiných kostí, které kostlivci přímo nepotřebovali k boji. Takže kdyby se jim polámaly nebo odebraly kosti, mohli by v boji pokračovat? To pro ni byla výzva. Dál už nepřemýšlela. Šaizan jednala vždycky instinktivně. A stejně instinktivně si roztočila Zuův plášT nad hlavou a hodila jej po prvním kostlivci. Kostlivec sebou pod pláštěm začal házet a snažil se vyprostit. Šaizan se zatím věnovala dalšímu. Odrazila jeho útok ostřím Zuovy dýky a potom k němu došla blíž, takže cítila pach jeho kostí. Sáhla mu do hrudního 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207088