HLEDÁNÍ SNĚDENÉ Celá pětice vyrazila za dusajícím Gorilákem. Na druhou stranu. „Bzundo?“ nejistě se zeptal Žabák své pofňukávající spolužačky, které bylo před chvílí zlomeno srdce, „nebylo by lepší, kdyby ses odslizla zpátky do chaty?“ „Cože?! Zzzi nemyzzzli, tak zzznadno zzze mě nezzzbavíte!“ „Neblbni! Vzpomeň si na to, jak tě minule oslizla ta Brugula.“ „No a co? Zzzi myzzzlíš, že jzzzem tak blbá, že zzze neumím poučit? Netrhat maliny v lezzze, to zzze umí naučit i blbý mouchy, víš?“ „Ale teď tam slizíme v noci. Je to nebezpečný. Já jsem žába, my jsme na noc adaptovaný. Ale vy mouchy slizíte přece hlavně ve dne, ne? Vidíš vůbec něco?“ „Jazzzně, vidím dost…“ náraz do stromu ji usvědčil ze lži, „…špatně,“ navázala plynule, „ale zzzpátky nejdu. Nebudu sama zzzrůda mezzzi těma nafrněnejma debilama, co zzzi myzzzlej, že zzzou víc, když zzze náhodou narodili… Do prdele, kolik tady těch stromů je?!“ „Docela hodně. Víš, on je to les.“ „Nech zzzi ty fóry!“ „Pojď sem, slizni mě za rameno, povedu tě.“ „To nejde. Zzzeš pokrytej slizzzem.“ „To snad zvládneš, ne?“ „Jak? Moje inzzztinkty mi velí zzzdrhnout.“ „Slyšela jsi někdy o Stockholmským syndromu?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207069
„Ne. Co to je?“ „Ehm… no, to je… víš co, ser na to. Tady máš lopuch a přislizni mi ho na rameno.“ „Co když bude děravej a ten slizzz se dozzztane skrzzz?“ „Ježíš, ja nevím, tak si vezmi dva.“ Nakonec to sice znamenalo, že měl Žabák na rameni takovou vrstvu lopuchů, že vypadal jako peon z Warcraftu, ale podařilo se. Bzunda byla ochotná nechat se jím vést. Společně se vydali za skupinkou.
„Tohle nemá cenu,“ řekl po hodině pochodu Áťa, „v týhle tmě ji stejně nenajdeme. Navrhuju se utábořit.“ „Tak jo, vole,“ překvapivě souhlasil Gorilák, který už trochu vychladl z prvotního nadšení. Půl noci bez spánku zastaví leckterého hrdinu, „rozdělám oheň.“ „Oheň?“ otřásl se Žabák odporem. „Jo, vole, oheň! Co se ti nelíbí?“ „Klidně si rozdělej oheň, ale počkej, až se trochu vzdálím.“ „To je nesmysl,“ zakroutil hlavou Áťa, „hemží se to tady Brugulama, musíme zůstat pohromadě. Jestli Žabákovi vadí oheň, obejdeme se bez něj.“ „Co, vole? Táboření bez ohně? A jak budem opíkat vole špekáčky?“ „Ty máš nějaký špekáčky?“ „Ne, vole. A ty?“ „Já dost pochybuju, že má kdokoliv z nás nějaký jídlo.“ „Nemáme vole jídlo?“ v Gorilákově hlase se ozval náznak paniky. „Zítra něco najdeme. Teď pojďme spát.“ „Bez vole přikrývek a ohně? To bude vole strašný!“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207069
„Já bych se radši sliznul k nějaký vodě. Na suchu se mi spí špatně.“ „Zzzouhlazzzím.“ „Vole, chcete spát u vody? Ale vy dva byste radši oheň, ne?“ otočil se na Áťu s Bagrem. „Ani ne,“ odpověděl Áťa, „já taky radši vodu.“ „Cože vole? A co komáři, vole?“ „Lepší než se spálit.“ A tak se nakonec skupinka místo kolem ohně uložila ke spánku kolem kaluže. „Ještě že mám srst, vole,“ brblal Gorilák, zatímco si sedal na zem, aby držel první stráž.
Následující den neprobíhal ani tak ve stylu hledání Jany, jako spíš hledání jídla. Vysušené, mazlavé bobulky, které našel Áťa, byly tak nechutné, že je odmítal jíst dokonce i Bagr. Nakonec se ukázalo, že jsou to králičí bobky. Gorilák se pokusil králíka podle bobků vystopovat, ale vrátil se bez králíka, hladový a s boulí na čele. S králíkem se podle všeho setkal, ale co mezi nimi dvěma proběhlo, odmítal prozradit. Skupinka došla k závěru, že ho býložravec nějak přelstil. Na konci dne měli přece jen štěstí. Pokusil se na ně totiž zaútočit pterodivočák v důchodovém věku. Bagrova lidská stránka se naštěstí projevila dřív, než jej celého zkonzumoval, takže zůstalo i na ostatní. „To je ale hnus,“ postěžoval si Áťa, když žvýkal tuhou šlachu. Gorilák sice zbytek obstarožního dravce upekl nad ohněm, co založil v dostatečné vzdálenosti od skupinky, ale na chuti to nic nezměnilo. „Si vole nestěžuj. Lepší než vole nic!“ „No, to nevím. Možná to za chvíli vrhnu.“ „No co, vole, je trochu starší. Ale proteiny to jsou!“ „Když já takový věci nejím.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207069