Anne přijal, protože ta, jak sama tvrdí, je s ním jen načas. I ona má své vlastní zármutky, nechce dělat žádné plány. Jenže i bez plánování je dnes součástí jeho života. A Camille neví, jaké místo sám zaujímá v neustálém rozlišování mezi člověkem milujícím a člověkem milovaným. Seznámili se na jaře. Počátkem března. Bylo to čtyři roky po Irènině smrti a dva roky poté, co se zase postavil na nohy, nebyl na tom kdovíjak skvěle, ale žil. Žil životem bez riskování a bez tužeb, jako lidé zaslíbení samotě. Muž jeho vzrůstu nenachází ženy tak snadno, ale to bylo jedno, jemu to nechybělo. Seznámení je vždycky tak trochu zázrak. Anne nemá nijak vznětlivou povahu a jedinkrát (to přísahala s rukou na srdci a s okouzlujícím úsměvem) v životě v jedné restauraci ztropila skandál, hádka přerostla ve strkanici a bylo to právě ten večer, kdy Camille u Fernanda dojídal večeři o dva stoly dál. Vzduchem začaly létat nadávky, pak příbory, potom spadly nějaké talíře, hosté vstávali, vyzvedávali si kabáty, někdo zavolal policii, majitel Fernand vykřikoval astronomické odhady škod. Anne náhle ječet přestala. Když uviděla tu scénu, rozesmála se. Její pohled se střetl s Camillovým. Camille na chviličku zavřel oči, nadechl se, beze spěchu vstal a ukázal svůj služební průkaz. Představil se. Major Verhoeven, kriminální policie. Jako by najednou spadl z nebe. Anne se přestala smát, hledí na něho znepokojeně. Majitel křičí: „Dobře, že jste tady.“ A pak zapochybuje. „Tedy, jak to, kriminální?“ Camille pokýval hlavou, je to strašně únavné. Popadl hostinského za paži a odvedl ho pár kroků stranou. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207007