Anne přijal, protože ta, jak sama tvrdí, je s ním jen načas. I ona má své vlastní zármutky, nechce dělat žádné plány. Jenže i bez plánování je dnes součástí jeho života. A Camille neví, jaké místo sám zaujímá v neustálém rozlišování mezi člověkem milujícím a člověkem milovaným. Seznámili se na jaře. Počátkem března. Bylo to čtyři roky po Irènině smrti a dva roky poté, co se zase postavil na nohy, nebyl na tom kdovíjak skvěle, ale žil. Žil životem bez riskování a bez tužeb, jako lidé zaslíbení samotě. Muž jeho vzrůstu nenachází ženy tak snadno, ale to bylo jedno, jemu to nechybělo. Seznámení je vždycky tak trochu zázrak. Anne nemá nijak vznětlivou povahu a jedinkrát (to přísahala s rukou na srdci a s okouzlujícím úsměvem) v životě v jedné restauraci ztropila skandál, hádka přerostla ve strkanici a bylo to právě ten večer, kdy Camille u Fernanda dojídal večeři o dva stoly dál. Vzduchem začaly létat nadávky, pak příbory, potom spadly nějaké talíře, hosté vstávali, vyzvedávali si kabáty, někdo zavolal policii, majitel Fernand vykřikoval astronomické odhady škod. Anne náhle ječet přestala. Když uviděla tu scénu, rozesmála se. Její pohled se střetl s Camillovým. Camille na chviličku zavřel oči, nadechl se, beze spěchu vstal a ukázal svůj služební průkaz. Představil se. Major Verhoeven, kriminální policie. Jako by najednou spadl z nebe. Anne se přestala smát, hledí na něho znepokojeně. Majitel křičí: „Dobře, že jste tady.“ A pak zapochybuje. „Tedy, jak to, kriminální?“ Camille pokýval hlavou, je to strašně únavné. Popadl hostinského za paži a odvedl ho pár kroků stranou. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207007
A dvě minuty poté odcházel z restaurace s Anne, která nevěděla, jestli se má smát, cítit úlevu, děkovat, nebo se strachovat. Je volná, a jako každý dost dobře neví, co si s tou svobodou počít. Camille chápe, že v tom okamžiku si jako kterákoli žena klade otázku, jaké povahy je dluh, který na sebe právě vzala. A jak ho má splatit. „Co jste mu řekl?“ zeptala se konečně. „Že vás zatýkám.“ Lže. Ve skutečnosti pohrozil policejní šťárou týden co týden. Dokud podnik nezajde na úbytě z nedostatku hostů. Jasné zneužití pravomoci. Stydí se za to, ale ten chlap měl dělat lepší dezerty. Anne tuší, že jí neříká pravdu, ale připadá jí to legrační. Když na rohu ulice potkali auto policejní hlídky ženoucí se k Fernandovi, věnovala Camillovi svůj nejkrásnější úsměv, ten, kdy se jí ve tvářích dělají trochu dolíčky a pod zelenýma očima naskakují droboučké vrásky… Najednou začíná být v Camillově mysli ta otázka dluhu tíživá. Takže když došli ke vstupu do metra, zeptal se: „Jedete metrem?“ Anne se zamyslela: „Já mám radši taxík.“ Camillovi to připadá skvělé, v každém případě by si vybral opak. Spokojil se s drobným gestem, na shledanou, a předstíraně pomalu, ve skutečnosti ale co nejrychleji schází po schodech. Zmizel. Vyspali se spolu hned druhý den. Když Camille odcházel koncem dne z kanceláře, Anne čekala dole na chodníku. Dělal, že ji nevidí, šel svou cestou až k metru, a když se otočil, Anne stála pořád klidně na stejném místě. Ten manévr ji přiměl se usmát. A už se vezl. Šli na večeři. Klasický večer. Dokonce neuspokojivý, nebýt jisté dvojznačnosti, která se nad nimi vznášela 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207007
a souvisela s onou otázkou dluhu, což působilo dráždivě a zároveň i sklíčeně. Pokud jde o to ostatní, v tom, co si mohou čtyřicetiletá žena a padesátiletý muž povídat při seznamování, se oba snažili minimalizovat své nezdary, aniž by je zcela zakrývali, mluvit o svých zraněních, aniž je stavěli na odiv, říci toho co nejméně. O své matce Maud řekl Camille to nejpodstatnější třemi slovy… „Říkala jsem si…,“ připustila Anne. A když se na ni Camille zadíval pátravě: „Viděla jsem některá její plátna.“ (Zaváhala.) „V Montrealu?“ Camilla překvapilo, že zná matčino dílo. Anne se zmínila o svém životě v Lyonu, o rozvodu, všechno opustila, a stačilo se na ni podívat, aby bylo jasné, že to ještě zdaleka nepřekonala. Camille by se rád dozvěděl víc. Jaký muž? Jaký manžel? Jaký příběh? Věčná zvědavost mužů na soukromí žen. Zeptal se jí, jestli chce vrchnímu vpálit pár facek hned, nebo zda může napřed zaplatit. O všem v tu chvíli rozhodl Annin smích. Tak ženský. Camille, který se už dávno nedotkl žádné ženy, nemusel dělat vůbec nic, Anne si lehla na něj, všechno ostatní přišlo samo, bez jediného slova, bylo to zároveň velice smutné a velice šťastné. Prostě milování. Nevídali se pak. Ale přece jen trochu ano, čas od času. Jako by se dotýkali konečky prstů. Anne je kontrolorka řízení podniku, většinu času tráví chozením po cestovních kancelářích, ověřováním jejich organizace práce, účetnictví, takových těch věcí, jakým Camille ani za mák nerozumí. Nebývá v Paříži víc než dva dny v týdnu. Její odjezdy, absence a návraty dodávaly jejich setkáním na nepředvídatelnosti, chaotičnosti, dojmu, že se shledávají vždycky jen náhodou. Tou dobou už sami nevěděli, jaký je vlastně jejich vztah, uvidí se, cho100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207007