¬
¬
¬
„Krém na holení? Nalít do jejího šamponu? Už zase?“ Cam na mě pochybovačně pohlédl. Pokrčil jsem rameny. „Víš přece, že je to supr kousek.“ „Nenapadlo tě někdy, že bychom už měli dospět a přestat s těmi blbinami?“ „Jo, jednou možná, ale hned tak to nebude.“ Oba se škodolibě usmíváme. „No tak, ještě aspoň jednou.“ „Ale svedu to na tebe, platí?“ Vstáváme. Rozhodím ruce a prohlásím: „Jako vždycky, kámo. Jako vždycky.“ A teď sedím u jeho hrobu a čekám na odpověď, která nikdy nepřijde. Chtěl jsem Roxy už tehdy? Existoval tenkrát alespoň kousíček mého já, které poznalo to, co zbytek těla poznat nedokázal? Toužil jsem vždycky tajně po tom, aby Camova sestra byla něco víc než jen to? „Ty bys určitě znal odpověď, že jo? Vždycky jsi věděl, co odpovědět. Vždycky jsi všechno věděl dřív než ostatní.“ Prohrábnu si vlasy a dlouze vzdychnu. „Člověče, co to dělám? Jak ji můžu chránit, když jediný důvod, proč to chci dělat, je čistě sobecký? Kdybys ji tak teď mohl vidět…“ Smutně se zasměju. „Zamkl bys ji do sklepa, ‚dokud se nevzpamatuje‘, chápeš? Chová se hrozně, fakt hrozně, a já nevím, co dělat. Nemůžu se pokaždé objevit na večírku a odtáhnout ji pryč. Možná jsem si s ní mohl promluvit. Ukecat ji, místo abych jí hned nadával. Oba ale víme, jak to u ní chodí. Je děsně tvrdohlavá a dělá jen to, co si zamane. Ale za pokus to stálo, ne?“ Pokrčím rameny. „Varianta dvě – je to jak opakovaný záznam velkého finále, do prdele – znamená to, že ji budu dál tahat z těch zasraných večírků a že jí ukážu, co dělá. Jak si ničí život. Souhlas?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206993
Chvíli tiše stojím, ještě pořád čekám na odpověď. Pořád čekám, že uslyším jeho hlas, jak se chechtá a říká mi, abych sakra držel hubu. „A ta poslední možnost… poslední šance je, že ji nechám být.“ I při pouhé myšlence na tohle řešení nasucho polknu. „Otočím se, nechám ji stát a budu doufat, že se jí možná rozsvítí. Je to tvrdé, ale někdy je to to jediné, na co dokáže reagovat, že? Jako na tu holicí pěnu v obalu od šamponu. To byla dost dramatická reakce.“ Jeho jméno na mě zírá z náhrobku a popichuje mě. Skousnu si rty. Mám tři možnosti. Tři šance, tři pokusy, jak věci napravit. A pro ni tři příležitosti, jak mě poslat do prdele. „Už bych s tím raději měl začít, co?“ Vstanu a dlaní poklepu na vršek mramoru. „Tak zatím čau, uvidíme se později.“ Je zvláštní, jak mluvíme s mrtvými lidmi, jako by nás stále mohli slyšet. Myslím, že vskrytu duše doufáme, že nás uslyší, chceme věřit, že mohou. Vím, že chci věřit, že mě slyší a souhlasí se mnou. Nohy mě samy nesou směrem ke kavárně. Pokouším se vymyslet, co řeknu. Marně. Co říct holce, kterou přitisknete ke zdi a líbáte ji jako ďábel? Určitě ne: „Ahoj, tak jak se dnes máš?“ Zavrtím hlavou a otevřu dveře kavárny. Roxy stojí za pultem, jednovaječné sestry před ní a společně se něčemu smějí. Z toho smíchu zaznívá lehkost a bezstarostnost. Když se sestry otočí, podívá se na mě. Setkám se s jejím pohledem, hledím na ni přes celou kavárnu a nehodlám uhnout pohledem. Polkne, lehce pootevře ústa. Vykročím přímo k ní.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206993
11 Roxy
„H
mm mmm.“ Marie se opře o pult a lehce se zachvěje. „Mmmm.“ Spustím kávovar a věnuju jí pohled přes rameno. „Pomůžu vám nějak?“ „Ty ne, drahoušku,“ odpoví s povzdechem. „Myslím, že jsi ho ještě neviděla.“ Isla se vmáčkne těsně vedle sestry. „Koho jsem neviděla?“ „Toho fešáka, který se teď ubytoval u tvé tety! Och!“ Ovívají se rukama. Postavím před ně hrnky s kávou a zazvoním do kuchyně pro objednávku „Říkáte fešák? Jsem jedno velké ucho.“ „On je… Och, jsem z něj celá popletená!“ Marie si opět vzdychne. „Je vysoký,“ prohlásí Isla zasněně. „Vysoký, statný, a ty jeho vlasy! Panebože, mohla bych mu je čechrat celý den.“ Nepamatuju si, že bych je někdy viděla takhle rozjařené kvůli nějakému chlapovi… Nejspíš nikdy, a to už něco znamená. „Kdo je to?“ nahrávám jim na smeč. „Nemám nejmenší tušení, drahoušku. Ale slíbil, že si tu s námi dá kávičku. Takže až uvidíš, jak vchází dveřmi, oka100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206993