a v ocelových helmách, většinou stejně jako Führer zobrazených ze strany. Hlavním hrdinou všech takových příběhů se tím či oním způsobem vždycky stal Hannesův otec, jenž jak alespoň Hannes zarputile tvrdil, byl stále na nějakém tajném poslání na neznámém místě. A co tvoje máma? Jednou se už Adrian neudržel a musel se zeptat, protože on sám na své matce hluboce lpěl. Načež Hannes odpověděl, že tu zhýralou osobu otec vyrazil z domu jen pár dní poté, co on sám přišel na svět. Na ženský není spolehnutí, prohlásil Hannes Neubauer. Jsou falešné, záludné a chamtivé a jde jim jen o tvoje peníze. Řekl chlapec s kulatou hlavou a modrýma očima a ani nemrknul, a nad tím žasli i podstatně zatvrzelejší duše, jako byl Zavlacky nebo Věčný Remcal. Pádná slova z úst takového nedochůdčete. Platí to taky o paní Rohrbachové? odvážil se Zavlacky provokace s ironickým úsměvem. Satanovy služebnice, jedna jako druhá, odvětil Hannes bez zaváhání. Ale vy můžete být v klidu, hned je ubezpečoval. Otec, vysoce po stavený armádní důstojník, totiž mezitím po důvěryhodném kurýrovi poslal zprávu, že už je na cestě. A taky že on, tedy syn, se má připravit na odchod. Čím déle otec nepřicházel, tím víc na sebe přípravy na odchod braly podobu kolektivní záchranné akce. Nejenom Hannes, ale i všichni, jimž se svěřil nebo na něž spoléhal, a které tudíž otec tajně vybral, se teď dostanou na svobodu. Ale prozatím musejí poslouchat Neubauerovy rozkazy. Příkaz k všeobecnému odchodu může přijít kdykoli, pak se přesunou na bezpečné místo, které jim připravil v hoře. V jaké hoře? zeptal se Zavlacky podezíravě. A to jsi bojovník? opáčil Hannes stejně podezíravě a na jeho úsměvu, tedy na jeho neustále zdvižených koutcích bylo zřejmé, že tahle nepřetržitě probíhající záchranná akce je dobře zapečetěná jako v trezoru přímo v Hannesově kulaté lebce a že to rozhodně nikomu neprozradí, pokud se nepřesvědčí, že daná osoba je takové důvěry hodná. Ale někdy se nedokázal ovládnout ani jinak příkladně spořádaný Neubauer. Jednoho 105
SEM-SANDBERG_final.indd 105
15.4.2015 17:44:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206714
dne poté, co pan učitel Hackl stejně procítěně jako vždycky vykládal o všech osobních obětech ze strany našich hrdých vojáků v poli, shromáždil Hannes kolem sebe své nejvěrnější v rohu na spodní straně ohrady z ocelového drátu, které se říkalo „školní dvůr“, a ukázal jim jizvy. Většina z nich už je viděla a rádi by věděli, jak k nim přišel. Na dálku vypadaly jako odřeniny nebo špinavé skvrny na kůži. Teď si je mohli pořádně zblízka prohlédnout a samozřejmě se jednalo o jizvy, jaké se přihodí jen opravdovému válečníkovi. Hannes jim s pořádnou dávkou hrdosti ukázal hlubokou jizvu v podpaží a tvrdil, že to je bulka, kterou mu doktoři museli vyříznout. Co to je bulka, sice nikdo z nich nevěděl, ale Věčný Remcal si směl dovnitř sáhnout prstem a tvrdil, že by se tam vešlo vejce. A všude na těle, na lýtkách, pod lokty, po stehnech se táhly jizvy jako tenké klikaté žíly. Na zádech a vzadu na hlavě vypadaly jizvy jako neštovice, ale Hannes trval na tom, že to jsou popáleniny, které si přivodil, když jednou skoro spadl pozpátku do sudu s vroucím dehtem. Také na temeni měl jizvy dlouhé a hluboké jako zářezy. A po straně na krku vybouleninu v kůži, prý ji má od skleněného střepu, co mu otec sám musel vyoperovat kuchyňským nožem, a jako jediný prostředek na omámení měl hadr namočený v alkoholu, protože jinak by střep mohl vletět do krevního oběhu a putovat tělem, kdyby ho nevyndali, a to by se pak klidně dostal třeba až k srdci; a Hannes: – takže ten se musel vyříznout! – protože když dovnitř pronikne černá krev, tak to je potom z toho otrava krve a je s tebou konec a kdyby se Adrian býval v té chvíli shýbl, mohl by prsty přejet po zvláštních pokroucených záhybech v kůži nebo zastrčit prst do podpažní jamky, která vypadala tak lákavě hladká a lesklá; jenže v té chvíli se Hannes hbitě otočil a začal si košili zapínat. někdo ale má krev už stejně černou, takže těm to nepomůže já ale nejsem Žid bylo jediné, na co se Adrian zmohl jsi cigán a to je stejný odpověděl Hannes. 106
SEM-SANDBERG_final.indd 106
15.4.2015 17:44:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206714
Cikán říkali Adrianovi už dřív a teď se to stalo znovu se stejnou samozřejmostí a právem, jako Zavlacky byl pro ně mistr úniků nebo Jockerl otloukánek. Hannes odcházel se svými jizvami stejně neohroženě jako vždycky, vzpřímený a s nevinným výrazem v modrých očích, které podle všeho nevnímaly nic jiného než tu sebejistotu ve vlastní hlavě. A ta hlava vypadala napovrch tak mírumilovná, klidná a blonďatá, že dokonce ani sestra Mutschová, která by se jinak sotva někoho dotkla, si občas nemohla pomoci a musela přes jeho hlavu přejet bříšky prstů. Ono totiž nelítostné opovržení válečníka Neubauera opačným pohlavím nevyvolávalo stejně opovržlivou odezvu od dotčeného pohlaví. Každopádně ne u sestry Mutschové, která si občas ráda opatřila malého pomocníka: chybí tu jeden oběd, Neubauere; doběhni pro něj do kuchyně A tak se Hannes Neubauer stal jediným chlapcem na oddělení, kterému byly tu a tam svěřeny klíče. Možná proto se mu Věčný Remcal začal věnovat. Protože Neubauer měl očividně důvěru personálu. Jednu dobu byli tihle dva nerozlučná dvojka, vzpomíná Adrian: velký Walter Schiebeler (jak se Věčný Remcal jmenoval), s nekontrolovanými záškuby ve svalech a s mohutnýma neohrabanýma nohama, a vedle něj uzavřený a vždycky vyrovnaný Neubauer s podivnými nápady a skoro neslyšným přívalem slov na rtech. Neubauer Věčnému Remcalovi vysvětlil, že v noci, když všichni spí, se Führer na zdi proměňuje ve válečného pilota. Pečlivě ulíznuté vlasy se mu promění v leteckou kuklu, na očích prý má zvláštní letecké brýle, jež mu umožňují vidět v noci i v mlze a provádět přepady v jakoukoli denní dobu, a teď – právě teď! – se řítí střemhlav přímo na nemocniční areál a smrtí pohrdá ra-ta-ta-ta…! 107
SEM-SANDBERG_final.indd 107
15.4.2015 17:44:41
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206714