Sedmnáctá kapitola
Kříž z Kollaa
7. dubna se v Lehmu konala polní pobožnost. Den předtím zašli vojenský kaplan Rantamaa a záložní poručík Palolampi navštívit své známé z 2. praporu 34. pěšího pluku, který zde byl umístěn. V těchto jarních dnech dosud kolovala údajně zaručená zpráva, že Häyhä podlehl svým zraněním, ale nikdo z přítomných o tom nevěděl nic bližšího. Ve skutečnosti Häyhä srkal stravu brčkem a nabíral síly. Čekalo ho podzimní setí. Prozatímní velitel praporu Juutilainen vyprávěl tichým hlasem o posledních dnech svých mužů z šesté roty v lesích kolem Ulismaa. „Häyhä tam byl, spolehlivý a výkonný jako vždycky. Odváděl skvělou práci, jenže Rusáků prostě bylo moc. Situace byla nepřehledná, člověk nepoznal, kdo je vlastní a kdo cizí. Jeden Rus se pak dostal na dvacet metrů k Simovi a trefil ho střelou dum dum do tváře.“ Juutilainen sklopil hlavu a pozvedl své velké pěsti k obličeji. „Dodnes vidím ten Simův pohled na obvazišti. Žádná hořkost nebo bolest v očích, koukal spíš, jako by se omlouval.“ Ostatní muži mlčeli, než Juutilainen pokračoval. „Hlavní rotmistr roty Grigorij Sinisalo padl těsně předtím, než vstoupila v platnost mírová smlouva, ráno třináctého března. Pokusil jsem se odvléct jeho tělo z prostoru mezi liniemi, ale to už tam byl nějaký rusácký komisař a pořád opakoval ‚později, později‘. Viděl jsem, že z těla oškubali, co se dalo. Musel jsem ustoupit, Grigorij tam zůstal.“ Palolampi si otřel koutek oka. Smrt Makeho Uosikkinena jím hluboce otřásla. Po bezedném smutku následovala sklíčenost a bezmocný vztek. „To ani pastor nemá co říct na útěchu?“ zeptal se cynicky Rantamaay, který stál u okna a díval se do dáli.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206674
Nechtěl, aby to znělo uštěpačně, ale tak nějak mu všechno připadalo nespravedlivé. „Velká věc si žádá velké výkupné,“ pronesl Rantamaa po dlouhém mlčení. Otočil se k hloučku a adresoval svá slova právě Palolampimu. „Tak to mělo být, taková byla vůle Boží. I vlasy na vaší hlavě jsou spočteny, říká Kristus, který zemřel jak pro tyto bratry, Makeho, Sima a Grigorije, tak i pro všechny ostatní, abychom my měli mír.“ K tomu ani Palolampi neměl co dodat, tak silný citát Rantamaa zvolil. Příštího dne, těsně před pobožností, po níž byl pluk demobilizován, se titíž druzi sešli ještě jednou. Jednomyslně prohlásili, že i když se jejich cesty brzy rozejdou, nesmí se nikdy vytratit bratrský duch, jenž vznikl v bitevní vřavě. Krví zpečetěné přátelství by se mělo jaksi uchovat. Tehdy se zrodila myšlenka Kříže z Kollaa, který by se udělil jen těm bratrům ve zbrani, kteří bojovali v první linii. Jelikož všichni přítomní pánové byli muži akce, rozhodli se dát celou věc do pohybu hned po skončení pobožnosti. Přípravným plánem byli pověřeni podporučík Maunu Siitonen, v civilu architekt, dále reportér Erkki Palolampi a kaplan Antti Rantamaa. Siitonen se okamžitě chopil měkké tužky a kreslicí čtvrtky a pustil se do prvních skic budoucího kříže. Ještě téhož večera přijal plukovník Svensson delegaci, která mu představila ideu kříže a předvedla návrh jeho podoby. Svensson provedl několik drobných úprav, ale jinak považoval tento počin po všech stránkách za výtečný. Palolampi odjel hned následujícího dne do Helsinek, kde začal domlouvat výrobu kříže. Brzy se ukázalo, že plán by se snáz uvedl do praxe, kdyby ho zaštítila zaregistrovaná organizace s patřičným vedením a vlastním účetnictvím. Na Palolampiho popud proto bylo založeno Bratrstvo bojovníků z Kollaa (Kollaan Taistelijoiden Veljesliitto), což byl první spolek válečných veteránů založený po Zimní válce. Zakládací ceremoniál se konal 5. května 1940 na cvičišti v Mutale nedaleko města Joensuu. Kříž z Kollaa, jehož se celkem vyrobilo téměř 8000 kusů, byl zároveň členským odznakem tohoto bratrstva. První odznaky, s číslem
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206674
1 a 2, předala delegace Bratrstva bojovníků z Kollaa polnímu maršálu Mannerheimovi a prezidentu Kalliovi. Třetí kříž v pořadí dostal plukovník Svensson a čtvrtý Simo Häyhä, neboť se mu nakonec podařilo přesvědčit své někdejší spolubojovníky, že je stále naživu. Prvních sedm křížů bylo odlito z ryzího stříbra. Häyhä obdržel také jiná vyznamenání. Vedle medaile Za svobodu II. třídy, kterou byl vyznamenán za války, si 2. dubna 1940 mohl na uniformu připnout i medaili Za svobodu I. třídy a posléze také Kříž svobody IV. třídy, který mu byl 6. června 1940 udělen za prodělaná zranění. O rok později, 21. června 1941, dostal ještě Kříž svobody III. třídy a Pamětní medaili na Zimní válku s meči a sponou. Toho nejvýznamnějšího uznání se však Häyhämu dostalo denním rozkazem vrchního velitele, jímž byl povýšen z desátníka rovnou na podporučíka. K tomuto výjimečnému povýšení v záloze došlo 28. srpna 1940. První výroční shromáždění Bratrstva bojovníků z Kollaa se konalo 30. března 1941. „Podzimní shromáždění uspořádáme na Kollaa,“ prohlásil jeden z účastníků. Měl výjimečně pravdu. Německá orlice roztáhla křídla a pod jejich ochranu se uchýlilo také Finsko. Moskevský mír uzavřený v březnu 1940 národ považoval za pokořující křivdu. K nastolení spravedlnosti bylo zapotřebí chopit se opět meče. Když se Operace Barbarossa o síle milionů mužů začala v červnu 1941 valit na východ, získalo Finsko na krátký čas zpátky své staré hranice. V dubnu 1942 rozhodla Státní správa lesů, že nejslavnější bojiště Zimní války zakonzervuje jako svědectví pro příští generace. A tak se z fronty na řece Kollaa na čas stalo chráněné území. Do prostoru tehdejších bojů odjeli zástupci Bratrstva bojovníků z Kollaa, aby přesně určili ta místa, která je třeba uchovat především. Se skupinou odcestoval také záložní podporučík Simo Häyhä. Hranice chráněného území se přesně zakreslily do mapy a fotograficky zdokumentovaly. Na jednom snímku se Häyhä dívá dalekohledem ze svého někdejšího palebného stanoviště na území nikoho. Tahle fotografie pak také vyšla tiskem v pamětech, které na základě svých deníků z dob Zimní války sepsal vojenský kaplan a poslanec Antti J. Rantamaa.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206674