pak otevřu dveře, už z chodby zachytím její pohled — je pravda, že můj byt není moc velký —, usadila se uprostřed pokoje za stůl, hrnek svírá oběma rukama. Obličej má nápadně bledý a z obou stran zastíněný, napůl schovaný v černých vlasech, nehybný jako filmová upírka. Naskočí mi husí kůže. Měl bych být samozřejmě vděčný, že mě zachránila z divadla, ale teď, když ji mám přímo doma a její nezvyklost v interiéru bije do očí, cítím, jak moc je cizí. A navíc — nezatáhla mě do té pasti, z níž mě pak vyvedla, ona sama? Klid, říkám si v duchu, je záhadná jen proto, že o ní nic nevím, ve skutečnosti je úplně konkrétní, má občanku, povolání, záliby, možná sportuje, možná ne, vyplnila by jakýkoli dotazník stejně jako kdokoli jiný. Přisednu si naproti ní. Sám jsem si žádný čaj neudělal. Všimnu si, že má také husí kůži — pokrývá jí celé paže a zvýrazňuje jemné, ale tmavé chloupky, trčící teď kolmo do prostoru. Nic neříká. Nadechnu se a vydechnu. To, co mě svazuje, nejsou rozpaky. Je to docela obyčejný strach. Musím něco říct, něco jí nabídnout, něco jí ukázat, i když by se sakra mohla snažit ona. Je to jen holka, opakuju si. Ta záhadnost jí dlouho nevydrží. Každým slovem, které vysloví, každým pohybem, který udělá, bude pochopitelnější, bližší, definovanější. Třeba se z nás nakonec skutečně stanou přátelé. Třeba nakonec — něco se mi mihne hlavou, ale už ne slovy. Bůhví, jak to dopadne. Zvednu se a popojdu k oknu. „O patro výš už je vidět na město, ale tady ještě překážejí střechy. Škoda, že?“ Sibylle se jde poslušně podívat.
Spoušť 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206649
Jemně kývne a trochu pokrčí rameny. Pak se prudce a zamračeně od okna odvrátí. Zpoza jejích zad se ozve ťuknutí, jako by nehtem zaklepala o tabulku, ruce má však složené přes prsa. „Bydlím tady asi rok a půl, ale připadám si, jako by to byl celý život,“ zadrmolím rychle. „A ty?“ „Já? Já jsem teď přišla,“ špitne Sibylle vyhýbavě. Nechce se nechat polapit do mých pastí, nechce přiznat žádná data, žádné osobní údaje. Vědomé je to dozajista. „Ale taky si tu připadám dobře,“ dodá. A usměje se. Její úsměv mě ovšem znepokojí ještě víc. Jak to myslí? Všechno mám vyschlé, uvědomuju si, krk, ústa, rty, dokonce i kůži v obličeji a na rukou. Ve dřezu za rohem se dotknu vlhkého náhubku kohoutku a mokrými bříšky prstů si promnu oči. Nahlédnu do pokoje, kde Sibylle stále stojí u okna. Jímá mě panika. Co bych jí mohl ukázat, nabídnout, předhodit? Svoje knížky o umění? Svoji práci? Mám vysvětlovat, kde jsem přišel k samorostu na psacím stole? Vytasit nějaký hudební nástroj? Ale co na to sousedi? Zase se ozve to ťuknutí do okenní tabulky. Nakonec se rozhodnu, že bez alkoholu se přece jen neobejdeme, Sibylle kývne, že si ráda dá sklenku anýzovky, odcházím hledat v kuchyňce o dvou metrech čtverečních zaprášenou lahev pastisu, o které přesně vím, kde je, ale abych získal čas, hlučně přemisťuju věci a zatím otevřenými dveřmi poslouchám zvuky z vedlejšího pokoje. Teď, když se nedívám, se Sibylle očividně odhodlala k obhlídce místnosti: slyším vrzání parket a dvířek skříňky, vysouvání šuplíků, šustění papírů — prohlíží si
Velký třesk 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206649
vytištěné výkresy, které jsem nechal na stole. Dřív, než naoko „najdu“ lahev, si předem dvakrát tajně přihnu. Musím získat trochu náskok. Když jí donesu sklenici, stojí před lampou, takže vidím jen její siluetu, jemné odstávající vlasy, obarvené světlem do oranžova, a chloupky na rukou. Tak takhle je to, zatímco tahle holka už toho o mně ví spoustu, včetně toho, do jakého šuplíku si dávám čokoládu a do kterého kondomy, já mám znát jen její obrys. Ví o mně, jaké triko jsem měl včera na sobě, co jsem u pracovního stolu jedl a pil, než jsem vyšel ven, co jsem vysmrkal, ví, že beru léky proti alergii, co jsem četl, respektive že jsem toho v poslední době moc nečetl, protože všechny knihy jsou spořádaně uklizené v policích. Když jí podávám sklenku, všimnu si najednou, že se svlékla. Ne úplně donaha, ale skoro. Visí na ní jen jakési volné tílko, končící těsně pod místy, kde má, doufám, oblečené kalhotky. Při podávání sklenky se mimoděk dotknu jejích úplně studených, navlhlých prstů. Projede mnou vlna chladu, jako by její prokřehlé tělo ochlazovalo prostor. Uvědomím si, že by asi chtěla, abych ji objal nebo se jí sexuálně zmocnil, možná právě to je ta tajenka: vzrušuje ji spát s někým, kdo ji nezná, lepí se takhle na neznámé muže, mluví co nejméně, ale vetře se k nim domů a tam se svlékne donaha. A je to. Jakýsi smysl to dává. Mě ale rozhodně nepřitahuje. Ze zdvořilosti se dotknu jejího holého ramene, ale je tak studené, až zamrazí i mne. „Není ti zima?“ zeptám se, i když tuším, že to není reakce, jakou by si přála. „Můžu ti půjčit svetr?“
Spoušť 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206649