„Jistě,“ opáčil jsem. „Vánoční dárek?“ Žena se usmívala a přitom zapisovala objednávku pod jménem, které se podobalo mému, ovšem úplně moje nebylo. Prozatím, těsně před odjezdem si ho upravím. Své vlastní jméno měla na jmenovce na prsou hruškově zeleného saka, které očividně představovalo součást její pracovní uniformy. Byla silně nalíčená. Na zubech měla skvrny od tabáku. Byla opálená. Možná jim v práci přispívají na cesty na jih. Vyšel jsem na ulici. Rozhlédl jsem se doprava a doleva. Toužil jsem po tmě. Cestou domů jsem si uvědomil, že ji napodobuju. Ji, Marii. Je. To. Všechno. V pět hodin jsem měl sbalené dva kufry. „Co budeš potřebovat, to koupíme v Paříži,“ řekl jsem Corině, která působila výrazně nervózněji než já. V šest hodin jsem měl demontovanou, vyčištěnou, naolejovanou a znovu smontovanou pistoli. Plný zásobník. V koupelně jsem se vysprchoval a převlékl. V duchu jsem si procházel, co se stane. V duchu jsem si procházel, co by se mohlo stát. Uvažoval jsem o tom, že si musím dávat pozor, abych neměl Kleina nikdy za zády. Vzal jsem si černý oblek. Posadil se do křesla. Potil jsem se. Corině bylo zima. „Hodně štěstí,“ popřála mi. „Díky,“ odpověděl jsem, vstal a šel. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206606
Kapitola 16
Podupával jsem ve tmě za starým bruslařským a fotbalovým stadionem. V Aftenposten psali, že dnes v noci a v následujících dnech se očekávají třeskuté mrazy, že teď už jistě padne teplotní rekord. Přesně v sedm hodin zajela k obrubníku černá dodávka. Ani o minutu dřív, ani o minutu později. Považoval jsem to za dobré znamení. Otevřel jsem dveře nákladového prostoru a naskočil. Klein s Dánem seděli každý na jedné bílé rakvi. Oba měli na sobě podle mých instrukcí černý oblek, bílou košili a kravatu. Dán mě vesele pozdravil tou svojí hatmatilkou, Klein se jen mračil. Posadil jsem se na třetí rakev a zaklepal na okénko vedoucí do kabiny řidiče. Šoférem dnešního večera byl kluk, který se na mě tehdy při mém příchodu do rybárny zahleděl. Cesta k riskému kostelu se vinula tichou vilovou čtvrtí. Neviděl jsem ven, ale věděl jsem to. Zavětřil jsem. Použil snad Rybář jednu z vlastních dodávek? V tom případě jsem kvůli němu doufal, že na ni namontoval falešné espézetky. „Odkud je to auto?“ zeptal jsem se. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206606
„Stálo zaparkované na Ekebergu,“ odpověděl Dán. „Rybář povídal, že mám najít něco pohřebního.“ Hlasitě se zasmál. „Pohřebního.“ Nabízela se doplňující otázka, proč to tu páchne po rybách, ale nepoložil jsem ji. Právě mi totiž došlo, že to páchnou oni. Uvědomil jsem si, že po návštěvě v zadní místnosti rybárny jsem byl sám cítit rybinou. „Jaké to je, mít za úkol odpravení vlastního šéfa?“ zeptal se Klein náhle. Věděl jsem, že čím míň se spolu já a Klein budeme bavit, tím líp. „Nevím.“ „Jasně že víš. No tak.“ „Zapomeň na to.“ „Ne.“ Viděl jsem na něm, že nemá v úmyslu se vzdát. „Za prvé není Hoffmann můj šéf. Za druhé necítím nic.“ „Jasně že je to tvůj šéf!“ Zaslechl jsem v jeho hlase vztek v podobě tichého zavrčení. „Jak chceš.“ „Proč by neměl být tvůj šéf?“ „To není důležité.“ „No tak, chlape. Potřebuješ nás, abysme ti dneska večer zachránili prdel, tak by ses nám moh maličko…,“ ukázal palcem a ukazovákem, „… podřídit, ne?“ Auto prudce zatočilo a my jsme na hladkých víkách rakví sklouzli. „Hoffmann mi za služby platil od kusu,“ odpověděl jsem. „Takže byl pro mě zákazník. Mimo to…“ „Zákazník? “ zopakoval Klein. „A Mao byl kus?“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206606