„Já nevím. Já fakt nevím. Nekecám. Jako asi moh,“ řekla nejistě. „Jenže já tomu prostě nevěřím. Taky by to dost těžko stíhal z prohlídky… I když… kluci, já fakt nemám tucha…“ Dodala tiše. Možná o něco tišeji, než bylo nutné. Možná přesně o to něco tišeji, co naprosto dokonale prozradilo, že jí Viktor není ani trochu fuk. Teď jen doufala, že se jí kluci nezačnou smát. Nezačali, protože dřív, než by je něco podobného vůbec napadlo, se do řeči vložil Jakub. „Když to nebyl on, může to klidně bejt ten divnej chlap, kterej se tady potuluje. Nebo ta průvodkyně,“ řekl ostře. „Ta holka ne. Ta chce jen sbalit Viktora. Všechno ostatní je jí šumák. No a toho druhýho… toho zatím kromě tebe nikdo neviděl,“ odpověděla rozpačitě Anežka. Jakub na ní viděl, že se mu snaží věřit, ale že se jí to tak úplně nedaří. Ostatní se na něj nedívali jinak. Jenže on měl teď v ruce trumfy. Překvápko. „Péťa včera v noci to světlo ve skanzenu viděl taky…,“ řekl, jako kdyby o nic nešlo. Zbývající trojka na něj koukala skoro s pusou dokořán. „To jako že fakt?“ vyhrkla Anežka. „Jo. Zmizelo v některý z chalup. A Hejda to bejt nemoh, ten byl s náma…,“ řekl Péťa. Všichni najednou se podívali na Anežku. Viktor s nimi v tu chvíli nebyl. Anežka uhnula pohledem. Věděla to taky moc dobře. Péťa pokračoval. „Moh to být ale jeho komplic… Nebo přímo Viktor. Nebo fakt i ta holka.“ „Hele, třeba ho balí jen proto, aby se dostala k informacím,“ dodal Jakub. Nemůžou přece vynechat nikoho. „Taková slepice,“ odfrkla si Anežka. Blbost. Už takhle mají podezřelých až dost. Michal naštvaně bouchnul pěstí do stohu: „To je, jak když hraju na PSP. Furt ten samej level a dál se nedostanu…“ „Jenže tohle je doopravdy…,“ upozornil ho Jakub. „A jestli ten dotyčnej nechce být vidět, tak by se neměl dozvědět, že o něm víme.“ Všichni překvapením jen zamrkali. Tohle zatím nenapadlo nikoho. Sám Jakub si rozčileně popostrčil brýle. Dokud to neřekl 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206549
nahlas, jako by mu to nedocházelo. Když ten chlap bude vědět, že o něm vědí, nepůjde jen po meči, ale i po nich… Že by tohle všechno bylo fakt nebezpečný? Dobrodružství, to jo… ale doopravdy nebezpečný? Hustý… Jenže, když je to hustý, tak proč mu na předloktích najednou naskočila husí kůže… „Tý vogo,“ skoro obdivně hvízdnul Honza. „Jakože může jít o krk?“ Všichni se otočili k Jakubovi, který nasadil co možná nejdrsnější výraz a jenom pokrčil rameny. „Kdo by mu asi tak vykládal, že jsem ho viděl, když nikdo –,“ najednou se zarazil vprostřed slova. „Co je?“ netrpělivě ho popoháněla Anežka. „Blbost. Je to komplic, ale tváří se jako normální turista nebo tak něco. A když vyráží na schůzku, kryje se…,“ vydechl Jakub. „Hejdův komplic?“ zeptal se Michal. „Hejdův nebo Viktorův nebo… nebo… kohokoliv… a… říkal jsem o tom tvýmu dědovi… ten se mohl zmínit Hejdovi… ten by to svýmu komplicovi řekl, ne? Nebo by se mohl zmínit před Viktorem…,“ chrlil ze sebe Jakub. „Třeba ten dotyčnej už dávno ví, že o něm víme. Zavřel tě tam on, nikdo z těch, koho známe… Proto je úplně neprůstřelný, že tam v tu chvíli nemohl být ani Viktor a asi ani Hejda… Ani ta Alena by nestíhala.“ Jakub se zarazil. Sám cítil, že všechno, co říká, je zmatené. A když se podíval na kamarády, bylo mu jasné, že si myslí totéž. „Prostě chci říct, že ten někdo už to vědět může… To je všechno,“ dodal. „Musíme zjistit, kdo to je.“ „Možná nějakej turista, ne?“ poznamenal Michal. Anežka si zaťukala na čelo. Jakub protočil oči. Ještě jednou, a bude po příměří. „Nebo někdo odtud. Pak bych pobíral tu kapuci,“ zasáhl Jakub. „Proč?“ nechápal Honza. „Protože si všimneš tý kapuce a ne obličeje. Jako já. Docela vymakanej převlek,“ téměř s troškou obdivu vysvětloval Jakub. „Ať je to kdo chce, tak to musíme zjistit taky. Napadá vás někdo z místních?“ zjišťoval Jakub. Bylo to docela fajn, cítit se jako opravdovej šéf. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206549
Na stohu se rozhostilo naprosté ticho. Všichni se snažili představit si někoho, koho denně potkávají ve vesnici, jak se v noci plíží do skanzenu nebo na hrad, aby zavřel Anežku do sklepa. Nějak je nikdo nenapadal. Hejda znal ve Velharticích každýho. Viktor nikoho. Jenže když to Anežka řekla nahlas, Jakubovi se rozsvítilo. „Viktor zná Hejdu. Hejda zná Viktora. Viktor zná do puntíku celou historii, Hejda zná perfektně hrad. Nic vás nenapadá?“ vítězoslavně se díval na ostatní. „Jakože… ty vogo… komplicové oni dva?“ nevěřil Honza. Znělo to šíleně, ale nikdo z nich nemohl říct, že to nesedí. „Proč by nosil tu uhozenou kapucu?“ pořád ještě váhala Anežka. „Protože Hejda v noci do skanzenu nikdy nechodí?“ navrhoval Péťa. Jakub ale vrtěl hlavou. Ne, ne, ne. To kvůli nim. Aby je vyděsili. Tajemno a tak. Budou se bát a včas se stáhnou, ale nechají jim dost stop na to, aby si nakonec poradili sami. Ostatní jen kývali. Jo. To zní dost logicky. „Zatím jim to dost vychází, co?“ povzdechl si Péťa. „Vědí úplně všechno.“ Anežka se tázavě podívala po Jakubovi. Bylo mu jasné, o co jde. Má, nebo nemá říct všem to, co chtěla říct jemu? Chvilinku váhal. Nakonec ale kývnul. Jednou jsou spojenci… Anežka se nadechla a vypustila bombu: „Oni tak úplně všechno nevědí. V tom sklepě jsem mezi šutrama našla skulinku, úplně vzadu něco je. Papír nebo tak něco. Jen jsem neměla čas to vyndat.“ „Takže znovu do sklepů?“ nadšeně se ozvali Honza s Michalem. Jakub přikývnul. Jo, hned teď. A všichni. Někdo bude hlídat u vchodu, aby tam neskončili zabednění do jednoho. „Děda chtěl, abysme tam nelezli bez něj,“ maličko se ošívala Anežka. „Jenže děda věří Hejdovi a my teď nemáme čas ho přesvědčovat,“ proti tomuhle Jakubovu argumentu nemohla Anežka protestovat… Vyrazili… jen netušili nic o tom, že i jejich stín…
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206549