scházím, je od Jaromíra Klempíře a Václava Babuly a zpíval ji spolu s KTO Waldemar Matuška. Matuška, Blechová a KTO tak v Děčíně slavili trojnásobný interpretační triumf, protože i jejich vystoupení v druhé části tohoto večera mělo velký ohlas.“
To se nikdo nedoví Pokud se ještě na chvíli vrátíme do pražského Rokoka, bylo to místo, kde se Waldemar Matuška poprvé potkal také s Helenou Vondráčkovou. Účinkovali spolu jednak v několika hrách, jednak v Matuškově recitálu Osm lásek Waldemara Matušky, v němž začínající zpěvačka spoluúčinkovala. Z „rokokové“ éry pochází nejen dvojzpěv Úžasná láska (The Say It´s Wonderfuill – I. Berin/J. Aplt), ale třeba i duety Tisíc mil (500 Miles – H. West/I. Fischer), Zlý trápení (All My Trials – traditional/I. Fischer) a již zmíněná skladba To se nikdo nedoví (Z. Marat/Z. Borovec). Ty písničky šly pěkně za sebou – Úžasnou lásku natočili v roce 1966, Zlý trápení a Tisíc mil o rok později (pamětníkům a skalním fanouškům se zřejmě vybaví i její obrazové ztvárnění, které nabídl populární televizní seriál Píseň pro Rudolfa III.) a To se nikdo nedoví nazpívali na singl v roce 1968, dokonce s touto písničkou soutěžili na tehdy prestižním písňovém festivalu Bratislavská lyra, kde získali stříbrnou trofej. „Maratova/Borovcova To se nikdo nedoví se i na desce představuje jako velmi dobře „trefená“ písnička, na níž se jeden z nejlepších Borovcových textů pojí s osvědčenou melodičností skladatele. Matuškovi je, zdá
se, přímo „šita na tělo“, u Vondráčkové mi trochu vadí způsob, jak se opírá do dlouhých koncových slabik a tímto předpisově koncertním rysem trochu narušuje přirozenou lyriku celé atmosféry, ale to je jen maličká chyba na kráse.“ (Lubomír Dorůžka, Melodie č. 9/1968) Ale natočili ještě jeden působivý dvojzpěv – jmenoval se Jen se s písničkou smát (With A Smile And A Song – F. Churchill, L. Morey/I. Fischer) a poprvé zazněl přesně v roce 1966 v české verzi disneyovské pohádky Sněhurka a sedm trpaslíků. Helena Vondráčková zpívala pěvecký part Sněhurky, Waldemar postavu prince. Jinak to už bylo v sedmdesátých letech. Tehdy se sice potkávali v řadě televizních pořadů, případně na galavečerech Zlatých slavíků, ale na nějaký nový duet už nebyl čas, zvláště když oba měli své kapely a hojně koncertovali jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Pravda, zahráli si v hudebním filmu Zpívající film (1972), který natočil režisér Vladimír Sís, jsou spříznění i s filmovým muzikálem režiséra Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně (1974), v němž Matuška hraje a zpívá (Do věží), zatímco Vondráčková „jen“ zpívá skladbu Lásko, má já stůňu za Janu Brejchovou, čímž ovšem výčet společných projektů končí. Během dalších let spolu natočili řadu televizních pořadů, nejednou se setkali nejen na Floridě nebo v Řitce, ale také na koncertním jevišti.
Pohled do zákulisí Dobré vztahy fungovaly i s Martinem Michalem, manželem Heleny Vondráčkové,
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206548
který byl Matuškovým manažerem osm let a kterému Matuška říkal „brácho“. Martin Michal je ostatně dodnes manažerem Olgy Matuškové. Vše podstatné o velkém přátelství mezi oběma páry prozrazuje i kniha, nazvaná Waldemar a Olga – Zákulisí našeho života, pod níž je jako autorka podepsána Waldemarova manželka Olga. Její publikace začala pomalu vznikat už před časem z momentálního rozpoložení a potřeby Waldemara Matušky vyjádřit se k určitým kontroverzním skutečnostem. Díky tomu se o ní mluvilo už dlouho před jejím samotným vydáním. Byla to Olga Matušková, která zarámovala manželovy vzpomínky do příběhu jejich vztahu, společné práce i peripetií, jimiž si tady i v Americe prošli. A je to zajímavé čtení. Je v něm hodně jak o soukromí slavné dvojice, tak o tehdejších poměrech v českém šoubyznysu. Doby to nebyly lehké ani pro umělce snažící se projevit – byť už humorem či náznakem – nespokojenost s tehdejším režimem. A protože je to kniha ryze osobní, nechybějí ani Matuškovy názory na některé kolegy z branže, kteří ho jednoduše už před lety zklamali a s nimiž už nechtěl nic mít. Vedle toho se ale čtenář také dozví, kterých kolegů si zpěvák vážil, s kým kamarádil a proč tak rád vystupoval s kapelou KTO. Je to jednak kniha Matuškových promluv a názorů, jednak vzpomínek jeho věrné souputnice Olgy, která dala knize řád a styl. Autorka této velké knižní story vládne vůbec vypravěčským kouzlem, jež nutí čtenáře knihu jen tak neodložit, a to je velká devíza této publikace. Byl to zajímavý život, řeknete si, ale závidět Olze Matuškové asi
nebudete. To, co ke svému muži cítila, to, jak jí chybí, je z knihy více než patrné a je doteď vidět v jejích smutných očích. K atraktivitě knihy přispívá rovněž přiložené CD se čtrnácti písničkami, stejně jako obrovské množství fotografií, mnohdy předtím nepublikovaných, ukázky z recenzí a dopisů nebo nejrůznější citace z tisku nejen českého. Knížka má i naprosto famózní grafické zpracování, které je dílem Waldemara Matušky juniora. „… Není pochyb, že Waldemar Matuška svým vlivem přesáhl hranice jedné generace. Stojí za to připomenout, že to byl on, kdo do nežehlené, tehdy ještě tzv. taneční hudby přelomu padesátých a šedesátých let nejradikálněji vnesl zdravě civilní, přirozený pěvecký styl. Zprvu působil trochu jako rebel proti zaběhaným interpretačním praktikám, později se však stal populárním u všech věkových vrstev. A jak už to bývá, časem se z něho stal dokonce vzor. Nenadsazuji, když prohlásím, že některá zvlášť úspěšná čísla jeho repertoáru téměř zlidověla. Po letech ho sice zařadili i do těch nejnablýskanějších gala, v jádru však zůstal navždycky jakýmsi lidovým písničkářem, který na celé to zpívání jde od srdce a ne od tvoření tónu. Dnes je všeobecně uznávanou a samozřejmě hodnotou.“ (František Horáček, Melodie č. 2/1975) S Orchestrem Václava Hybše spolupracoval Waldemar Matuška už v dobách svého angažmá v Rokoku, kdy vzniklo i album námořnických písniček – Jo ho ho (1971) nebo album duetů s Evou Pilarovou Láska nebeská (1974). Když pak z divadla koncem šedesátých let odešel, začal vystupovat
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206548
jako hvězda právě s Hybšem. Nebyly to jen koncerty doma a v zahraničí, ale také řada pořadů v televizi, kde měl dokonce tři seriály recitálů – nejdříve to byl Dobrý večer s Waldemarem, pak Stará láska nerezaví aneb Co neodnes´ čas a nakonec Co neodnes´ čas. Na obrazovce si však zahrál i činoherní role – například v půvabné komedii Kam slunce nechodí (1971). O tom, že život je změna, svědčí i tehdejší Matuškovo rozhodnutí změnit kapelu, která by ho na koncertech doprovázela. Pro příště měl už představu o menší partě a zpěvačce Olze Blechové, která se později, v roce 1976, stala jeho manželkou. Jasná byla i ona menší parta – kapela KTO, ke které vzhlížel už delší dobu. A skutečně se tomu tak v roce 1972 stalo, i když to neměl zpočátku lehké. „Trvalou spolupráci s Hybšovou kapelou jsem přerušil vlastně už před půldruhým rokem,“ řekl Waldemar Matuška na začátku roku 1975, „dojem jejího pokračování vytvářely na veřejnosti hlavně televizní pořady jako třeba Dobrý večer s Waldemarem, vysílané ze záznamu. No a začal jsem na koncertech zpívat s KTO. Jejich styl je mi blízký, vracím se s nimi ke svým začátkům. Já vždycky tíhnul k vyprávěnejm příběhům, k písničkám, který řeknou lidem víc, než když přednesu kupříkladu Holky, já mám všechny rád s velkou kapelou. To je sice taky hezký vyznání, ale jsou přece ještě jiný věci na světě. Nový společný program s KTO se přibližuje představám, kvůli nimž jsem vlastně před lety přišel do Prahy.“ Současně na jiném místě rozhovoru, který otiskl časopis Melodie č. 2/1975, zpěvák říká: „S Hybšem ale definitivně
nekončím – nedávno jsem s ním zase zpíval na zájezdu v Polsku. Velký orchestr je totiž výborný pro určitá specifická prostředí, reprezentativní koncerty a podniky podobného typu. Zpěvák by měl mít možnost pokaždé se rozhodnout, kam a která písnička přesně patří. Když mi Václav Hybš vybere novinku, o níž budu přesvědčen, že je ideální nazpívat ji s velkým orchestrem, proč ne?“ Byl to právě kapelník a aranžér Václav Hybš, který v roce 1974 zinicioval dnes už legendární silvestrovské televizní číslo Waldemara Matušky a Karla Gotta, v němž oba zpěváci začali Prodanou nevěstou a skončili svými hity, které si ovšem prohodili, takže zatímco Gott zpíval Matuškovy písničky, Matuška jeho. „Možná ho k tomu inspirovalo to, že vážení operní pěvci Jedenáctík a Karpíšek zpívali písničky jako Mám malý stan a podobně. Ale nedělali si z toho legraci, zpívali je jako operní árie. I my jsme to brali vážně, jinak by ten program nemohl dopadnout dobře. Úkolem nebylo Prodanou nevěstu znevážit, ale odvést dobrou práci a překvapit diváky,“ uvedl Waldemar Matuška v rozhovoru pro Týdeník rozhlasu č. 34/2000. „Vždycky když slyším Waldu, tak je mi moc fajn. On má totiž mezi zpěváky velice vzácný dar bezprostřednosti a naprosté přirozenosti projevu. A tyhle jeho charakteristické vlastnosti pomáhají vytvářet kolem něj báječnou atmosféru. Walda prostě umí. A když má k tomu ještě krásnej text pana Fischera a hezkou barvu kapely pana Hybše… co může víc kdo chtít.“ (Miluše Voborníková, Melodie č. 7/1972)
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206548