měl by to konzultovat s lékařem. Ten posoudí míru rizika a případně vybaví cestovatele radami, doporučeními a medikamenty. Je nebezpečné naordinovat si sám medikamentózní léčbu. Pro netrénované a fyzicky i psychicky málo připravené cestovatele se výlet do vysokých výšek může stát noční můrou, ne vždy končící s nejlepším výsledkem. Nemoc z vysoké výšky, nebo někdy také nazývaná horská nemoc, se objevuje většinou u osob bez předchozí aklimatizace od výšky asi 3 000 metrů. Nedostatek kyslíku a pokles vnější teploty působí negativně na organismus, který musí vyvíjet větší úsilí, aby udržel správnou tělesnou teplotu. Nastává deficit v okysličování krve a s tím související zdravotní problémy. Většinou dochází i k dehydrataci a hypovolémii (snížení objemu tělesných tekutin). Prvními projevy nemoci pak jsou únava, ospalost, závratě, bušení srdce, bolesti hlavy, projevy stavu „opilosti“, dušnost, změna hladkosti a barvy kůže. Horším projevem je již naprostá nespavost a vážné problémy s dýcháním i při klidovém stavu, neurologické poruchy, zrychlení tepu a iracionální chování. Nejtěžší formou je plicní či mozkový edém, který někdy vede až k smrti. Velikost potíží závisí na dosažené výšce, na rychlosti, s níž byla dosažena a na vyvíjených fyzických aktivitách, zatěžujících organismus. Všeobecně se udává, že asi 30 % lidí trpí horskou nemocí již od výšky 3 000 metrů, 50 % od výšky 4 300 metrů, 70 % od výšky 4 500 metrů. Každá osoba má však na snášení vysokých výšek jiné predisposice. Člověk, který se hodlá vydat do vysokohorského prostředí, by měl respektovat následující zásady: Pokud je to možné, doporučuje se aklimatizovat se alespoň 24 hodin ve výšce kolem 3 000 metrů. V následujících dnech, po přizpůsobení organismu na tuto výšku, se doporučuje vystoupit každý další den vždy asi o 300 m výše, po 900 metrech je nutný jeden den odpočinku. Je možné zvolit i drastickou metodu a vystoupit rychle do velké výšky, ale na nocleh sejít níže. Španělé nazývají tuto metodu jako „El método de agujas“, jehlová metoda. Spočívá v rychlém výstupu do vysoké výšky a k přenocování v nižší výšce, alespoň o několik set metrů. Před příjezdem na jezero Titicaca jsem si tuto metodu sám ověřil. Dobře jsem snášel ve dne bez předchozí aklimatizace výšku 3 900 metrů (Incawasi), ale nocoval jsem v městě Huaytara ve výši 2 500 metrů. Spal jsem celou noc bez jakýchkoliv problémů a druhý den byl dobře připraven na další náročnou cestu. Pokud se objeví v určité nadmořské výšce symptomy horské nemoci, je třeba nestoupat výše, dokud nezmizí. Každá osoba v expedici či výpravě má jinak nastavený organismus na projevy horské nemoci. Pokud chce výprava pokračovat ve výstupu jako celek, mělo by se počkat, až příznaky u všech vymizí. Během aklimatizace ztrácí tělo mnoho tekutin a dochází k dehydrataci. Je třeba pít hodně tekutin, zejména minerálních vod bez bublinek a ovocné 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206513
šťávy. Konzumace alkoholu či uklidňujících prostředků nebo analgetik zhoršuje příznaky nemoci. Alkohol snižuje ventilaci těla a je jednou z hlavních příčin nespavosti ve vysokých výškách. Stejně tak nebezpečné je i kouření. Ideální stravou jsou potraviny bohaté na uhlohydráty. Doporučuje se jíst hodně Nocování na náhorní planině ve výši 4 980 m ovoce a zeleniny. Během adaptace organismu je třeba se vyvarovat velké fyzické zátěži. Není však dobré aklimatizovat se odpočinkem na posteli, doporučuje se lehká chůze terénem. A nakonec to nejdůležitější – pokud příznaky horské nemoci ani po třech dnech nevymizí, nebo se dokonce zhoršují, je třeba vyhledat lékařskou pomoc nebo okamžitě sejít do nižších výšek. Mohu to opět dokumentovat vlastní zkušeností, získanou z měsíčního pobytu u jezera Titicaca ve výškách přesahujících 3 800 metrů. Při cestě z Arequipy do Puna u jezera Titicaca jsme díky časové ztrátě, kvůli drobné opravě automobilu, museli nocovat na horském hřebeni ve výši 4 980 metrů. Byla již noc a nebylo radno dále pokračovat do Puna, kde výškové podmínky by byly k nocování daleko příznivější. Rozložili jsme tedy stany. Já jsem spal, jako obvykle, v automobilu. Kolem desáté mě přepadla únava, ale i začínající malátnost, dušnost, nemohl jsem popadnout dech, začínaly první projevy pocitu „opilosti“ bez požití alkoholických nápojů. Navíc, v době našeho pobytu v červenci 2004, byly v Peru v tyto dny mimořádně chladné podmínky. K půlnoci klesla teplota vzduchu na -10 °C a byla mi nepředstavitelná zima, i když jsem byl ve spacím pytli a obložen dekami a teplou bundou. Třebaže únava již byla nesnesitelná, nepodařilo se mi až do ranních hodin usnout ani na okamžik a můj stav se stále zhoršoval. Byla to opravdu nejhorší noc mého života. Myslel jsem si, že se nedožiji rána. Ostatní, mladší účastníci expedice, neměli tak velké problémy, někteří dokonce žádné. Jedinou mojí slabou psychickou útěchou byla nade mnou absolutně černá noční obloha plná jasně zářících hvězd a padajících rojů meteoritů. V automobilu jsme měli dvacetilitrový kanystr s pitnou vodou. Do rána se na něm neobjevila jen vrstva ledu. Voda byla zamrzlá na celou výšku a na ranní čaj jsme museli rozpouštět led. Samozřejmě zamrzl i motor a automobil se podařilo roztlačit s pomocí skupiny indiánů až v poledních hodinách. Do hotelu v Punu ve výši 3 820 metrů jsme dorazili ve večerních hodinách. První noc jsem spal zcela bez problémů a druhý den jsem se cítil zcela osvěžený a připravený na pobyt u jezera. Asi se osvědčila šoková terapie uvedené 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206513
metody El método de Agujas, to je překonat rychle vysokou nadmořskou výšku, ale druhý den nocovat v nižší výšce. S celou expedicí jsem absolvoval návštěvu plovoucích ostrovů z rákosu v punské zátoce. V podvečer kolegové a kolegyně z expedice z Puna odjeli na bolivijskou stranu jezera plnit předem naplánované úkoly. Zůstal jsem sám, abych se věnoval studiu jezera na peruánské straně. První noc po jejich odjezdu však nastaly vážné problémy. Opět jsem až do ranních hodin nezamhouřil oka. Přičítal jsem to ostrému svitu měsíce, jenž pronikal do mé místnosti a nebylo čím okno zakrýt. Přestěhoval jsem se proto ná- Dr. Tomás Arrayarán Carpio sledující noc na druhou stranu hotelu. Stejná situace se však opakovala a můj zdravotní se stále zhoršoval. Nepodařilo se mi usnout ani přes den, abych nahradil deficit spánku. Třetí noc dosáhlo moje vyčerpání vrcholu. Toužebně jsem očekával šestou hodinu ranní, abych se vypravil k lékaři do místní městské nemocnice. Přijali mě ihned a po krátké prohlídce mi doporučili diazepam, abych prý mohl usnout. Toto doporučení jsem nerespektoval. Možná bych se již nikdy neprobudil. Pravděpodobně by se tato těžká situace vyřešila, kdybych se okamžitě vypravil do nižších poloh. Vzhledem k dopředu stanoveným odborným úkolům, které jsem chtěl za každou cenu splnit, jsem to ale nechtěl udělat. Na radu jedné starší indiánky, která trpěla podobnými problémy, i když pocházela přímo z Altiplana, jsem pozdě odpoledne navštívil soukromou specializovanou nemocnici na okraji města, SALCEDO. Byla mi okamžitě poskytnuta první pomoc kyslíkovou terapií a medikamentózní léčbou. Za dva dny mne uvedli do stavu, který mi dovoloval pokračovat v práci. Po celou dobu pobytu u jezera jsem již zůstal pod lékařskou kontrolou kardiologa Tomáse Arrayrána Carpio. Nedá se říci, že můj pracovní pobyt byl již bezproblémový. Většinou po dvou až třech klidových dnech se problémy vracely a prožil jsem znovu několik zcela bezesných nocí, které vždy byly opravdovým utrpením. Kečujští indiáni mi doporučili omezit solení, pít čaj z listů koky a žvýkat kokové listy. Obojí jsem vyzkoušel. Tento postup se v indiánské populaci běžně užívá a má určité farmakologické zdůvodnění: koka je přirozené analgetikum, zpomaluje srdeční činnost, navozuje příjemný tělesný a duševní 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206513