98
Stéphanie des Hortsová
dál tvrdší, pak zase zněžní, intenzivní modř je oživuje a já se v nich nepřestávám plavit. Prohlašuje, že jsem nanejvýš elegantní, že jsem krásná, vzrušující a bez skrupulí, říká, že vlastním to nevímco, které mě činí neodolatelnou a dráždí ostatní ženy, tvrdí, že na mě již tak dlouho čeká, že zaplatil Hugovi, majiteli Maxima, aby ho upozornil na každý můj pohyb. Říká, že obíhal divadelní premiéry v naději, že mě spatří. Říká, že nezadržitelně přitahuji pohledy, jakmile vstoupím do místnosti, že má ústa upoutávají pozornost, jsou labužnická, smyslná. Říká, že moje tvář je tak jemná, můj nos orlí, moje ruce svědčí o inteligenci. Říká, že mu patřím, že ho nic na světě od toho neodradí. Je to tak, je to osud, ten můj je veliký a on kráčí po jeho boku, je o tom přesvědčen. Říká, že ve mně cítí estetično, jistotu úsudku, geniální intuici, říká, že se můj pohled rozsvěcí, že ví, že vyhrál, že je jen kousíček od toho, aby se znovu narodil. A pak prohlásí, že mě miluje, a já vím, že je to pravda. A nechám volný průchod vášni… Jeden večírek, jedna noc, několik dnů s ním, Ritz jako naše schránka, Louis, moje šílenství jako záblesk, jako důkaz, já říkám ano, muži, pánovi, potěšení a kráse. Můj Bože, nesuď mě, prosím. Všechno se seběhlo rychle, tak rychle. Byla jsem nestálá, zbožňovaná a zraněná, to všechno současně, bavila jsem se výrobou večerních kabelek a Louis Cartier mi vstoupil do života. Ukradl mi srdce. Pierre, můj ohnivý plamínek, Pierre, moje láska, a Louis, moje drahocenná šílenost. Protože je to tak, protože žena se vkusem neodmítá nejvzácnější diamant, protože jsem měla pouhého muže a čekala jsem na Pygmaliona, na svého stvořitele. V hodině podpisu příměří v bohatě vybaveném vagoně v Rethondes se Louisovi odevzdám tělem i duší, bez předložení účtů a bez podmínek. Pierre, ach, můj Bože, Pierre. Jsem to já, kdo pláče, a je to on, kdo mě utěšuje. Pierre mi odpouští. Ujistí mě, že na mě čeká a že se vrátím, ví to a možná že
CARTIEROVA PANTERICE_TISK.indd 98
11.3.2015 22:14:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206311
CARTIEROVA PANTEŘICE
99
já to vím také. Příliš rychlé, příliš jednoduché. Samozřejmě že se celá třesu, ale nemůžu odolat a pádím přímo vpřed. Do Louisova náručí. Dnes, tak dlouho poté, mohu potvrdit, že to byly ty nejkrásnější roky mého života. Louis a já, jako jedna bytost stvořená z touhy, masa a jisker, usilujeme o krásu ve všech podobách, dokonce i v těch nejtemnějších. „Zuřivě miluji věci, ve kterých se zvuk mísí se světlem,“ napsal Baudelaire. Ano, zuřivě miluji tento vesmír, ve kterém mě můj milenec ztrácí. A v zimní zahradě Ritzu u anglického čaje a makronek mi Louis vypráví o firmě Cartier… Tři bratři jednoho dne vytvoří impérium a rozhodnou se, že si rozdělí svět. Jacques v Londýně, Pierre v New Yorku a Louis v Paříži… „Začíná to jako pohádka,“ vydechnu uchváceně. „Klenotnictví, Jeanne, miláčku, není nic jiného než pohádka a magie,“ zvolá Louis se zářícíma očima a s potěšeným výrazem ve tváři. „Vysvětli mi…“ „Můj dědeček, Louis-François, vždycky říkal: ,Klenotník, to není řemeslo, nýbrž poslání.‘ Byl tak trochu vizionář. Minulé století vidělo buržoazii spekulovat na burze a přicházet k majetku. Nová klientela bankéřů a průmyslníků převzala štafetu po princích a dalších aristokratech. Aby se k nim můj dědeček přiblížil, přestěhoval se na velké bulváry, kde módu tvoří kurtizány. Protože se traduje, že Cartierův osud je spojen se ženami, jež oplývají vkusem,“ šeptá Louis a přitom mě líbá. Ráda ho cítím těsně u sebe, jeho jantarový odér, jeho ústa, která bloudí po mém krku, jeho pohled, který se rozhořívá, a nejvíc ze všeho mě okouzluje jeho talent, chci rozumět, chci, aby mě učil klenotnickému poslání, ne, osudu, tomu mému!
CARTIEROVA PANTERICE_TISK.indd 99
11.3.2015 22:14:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206311
100
Stéphanie des Hortsová
„Pokračuj,“ požádám a nesmlouvavě svého milence odstrčím Usměje se, uhladí si svůj tenký knírek a pokračuje ve svém vyprávění: „Můj otec, Alfréd, se zasloužil o věhlas firmy při prodeji šperků de la Barucciové v Londýně, však víš, té slavné kurtizáně. Klenotů v hodnotě osmi set tisíc franků. A pak století vyhaslo a César Ritz otevřel svůj hotel na náměstí Vendôme.“ „Kéž mu Bůh odplatí za tuto ušlechtilou pozornost, navždy jej za to budem poslušni,“ pronesu, zatímco naznačuji přípitek Césarovi. „Pokračuj, miláčku, nesmírně mě to zajímá.“ „Můj otec se usadil v rue de la Paix číslo 13, která se stala nejelegantnější obchodní tepnou na světě. Hned vedle nás společnost Worth odívá elegantní dámy…“ „Tvoje manželka byla Worthová, ne…? Jsem neomalená, když se tě na to vyptávám?“ „Kdepak, vůbec ne. Vyrůstal jsem společně s Andrée-Caroline a jednoho dne jsem si ji vzal, ale byla to chyba. Máme spolu dcerušku Anne-Marii, dnes je jí patnáct let, ale musím přiznat, že tohle dítě mě mate. Je inteligentní, rozmarná, velmi blízká své matce, znám ji tak málo, ale to je jiný příběh, Jeanne, miláčku.“ „Jistě, odpusť mi to.“ „Není co, nemám před tebou co skrývat, miluji tě, Jeanne.“ „Ano,“ vydechnu a políbím ho na koutek úst. „Povídej mi dál, prosím, tvoji bratři, Londýn a New York…“ Zaboří se do opěradla divanu a jedním elegantním gestem otevře úžasné cigaretové pouzdro s černým smaltem na zlaté a s geometrickými motivy v klikatých čarách. Nabídne mi, připálí mi zapalovačem ladícím k pouzdru a pak si sám vloží cigaretu mezi rty. Kouř vyloudí
CARTIEROVA PANTERICE_TISK.indd 100
11.3.2015 22:14:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206311