Mengele Barák dvojčat, Osvětim-Březinka, listopad-prosinec 1944 Všichni jsme slyšeli o doktorovi Josefu Mengelem, který byl známý tím, že se zajímal o dvojčata. Jednou ráno nás s Martou poslali do nového baráku na opačné straně tábora, blízko nemocnice. V podstatě vypadal stejně jako ty ostatní – tmavý, špinavý a přeplněný – až na to, že uvnitř se nacházeli těhotné ženy, dvojčata a lidé s fyzickým postižením nebo genetickými zvláštnostmi. Mengele mě a Martu zjevně sledoval a omylem nás považoval za dvojčata. Být dvojčetem v Osvětimi znamenalo zůstat naživu, ale za hroznou cenu. V našem novém baráku byla i rodina cirkusáků. Byli to Maďaři a před válkou jezdili se svými kousky od města k městu. Bylo jich devět a osm z nich byli trpaslíci. Mengeleho fascinovali. Většinou tam ale bydlely jenom děti. Hrozně jsme trpěly, samy, bez rodičů, uprostřed pekla. Mengeleho přítomnost se nad námi vznášela jako temný mrak. Procházel mezi palandami, díval se na nás a jeho pohled byl téměř rodičovský, jaksi perverzně starostlivý, ale chladný. Jako kdyby říkal: Jste moje hračky a já rozhodnu, co se s vámi stane a kdy. A budu si s vámi hrát, dokud se mi budete hodit. Dokonce jsme museli hrát kruté, nelidské hry. Jedna z nich se jmenovala „Farmář chce ženu“. Stáli jsme v kruhu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206235