Mengele Barák dvojčat, Osvětim-Březinka, listopad-prosinec 1944 Všichni jsme slyšeli o doktorovi Josefu Mengelem, který byl známý tím, že se zajímal o dvojčata. Jednou ráno nás s Martou poslali do nového baráku na opačné straně tábora, blízko nemocnice. V podstatě vypadal stejně jako ty ostatní – tmavý, špinavý a přeplněný – až na to, že uvnitř se nacházeli těhotné ženy, dvojčata a lidé s fyzickým postižením nebo genetickými zvláštnostmi. Mengele mě a Martu zjevně sledoval a omylem nás považoval za dvojčata. Být dvojčetem v Osvětimi znamenalo zůstat naživu, ale za hroznou cenu. V našem novém baráku byla i rodina cirkusáků. Byli to Maďaři a před válkou jezdili se svými kousky od města k městu. Bylo jich devět a osm z nich byli trpaslíci. Mengeleho fascinovali. Většinou tam ale bydlely jenom děti. Hrozně jsme trpěly, samy, bez rodičů, uprostřed pekla. Mengeleho přítomnost se nad námi vznášela jako temný mrak. Procházel mezi palandami, díval se na nás a jeho pohled byl téměř rodičovský, jaksi perverzně starostlivý, ale chladný. Jako kdyby říkal: Jste moje hračky a já rozhodnu, co se s vámi stane a kdy. A budu si s vámi hrát, dokud se mi budete hodit. Dokonce jsme museli hrát kruté, nelidské hry. Jedna z nich se jmenovala „Farmář chce ženu“. Stáli jsme v kruhu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206235
a Mengele chodil kolem nás, dokud nevybral farmáře. Ten pak musel jít doprostřed kruhu. „Teď si, farmáři, musíš vybrat ženu,“ řekl Mengele jako učitel. Dotyčného, kterého si farmář vybral, pak odvedli na lékařské experimenty a vrátil se málokdy. Mengele nás nutil volit. Často jsem si říkala, co se s farmářovou ženou asi stalo. Jednou, když jsem byla vylít barákový kbelík exkrementů do kanálu a vracela se zpátky, jsem si všimla, že dveře do pokoje jsou lehce pootevřené, tak jsem se po špičkách vplížila dovnitř. Místnost byla plná rozřezaných kusů těl dětí z našeho baráku. Těla se tam povalovala jako rozbité panenky. Viděla jsem torzo chlapce, který byl v našem transportu ze Seredi. Ruce a nohy ležely na hromadě vedle něj. Viděla jsem to očima třináctileté. Byla jsem dítě.
*** V našem baráku byl chlapec, který nikdy neřekl ani slovo. Celý den proseděl na cihlových kamnech a kýval se dopředu a dozadu, dopředu a dozadu. Své místo opouštěl jen ve čtyři hodiny ráno, když nás vyhnali na cel apel, pak na snídani – což byla černá káva a skrojek chleba – a znovu ve čtyři odpoledne na nové přepočítávání a pro noční příděly, což byla vodová tekutina, které říkali polévka, a krajíček chleba. Zbytek času jen seděl a kolébal se dopředu dozadu. Kdo to byl? Nikdo neznal jeho jméno. Nemluvil. Po tom co viděl, možná ani mluvit nemohl. Možná nebyl schopný otevřít pusu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206235
Dívala jsem se na něj a představovala si ho, jak se modlí, jak s dlouhými pejzy studuje v chederu spolu s jinými židovskými chlapci svaté texty. A pak jsem ho viděla takového, jaký byl: němý, s oholenou hlavou, kolébající se v rytmu utrpení dopředu a dozadu. Jednoho dne se z důvodů, jež jsem neznala, ze svého tichého snu probudil. Rozběhl se ke mně a po tváři mu stékaly slzy. Do té doby nepřítomné oči měl najednou pronikavé a vzrušené. „Jmenuji se Šmuel,“ plakal. „Je mi devět let a můj čas nadešel. Slib mi, že za mě odříkáš kadiš. Pamatuj si tento ten, toto datum. Pamatuj si mé jméno. Jmenuji se Šmuel!“ Cítila jsem, jak mi páteří projela studená panická vlna. Nevěděla jsem kolikátého je, nevěděla jsem ani, jaký je den. Zapomenu na Šmuela, na jeho památku, jeho utrpení, na jeho oči, život, ztracený a anonymní mezi těly naskládanými v té nemocniční místnosti. Sklonila jsem hlavu a na své ruce uviděla vytetované číslo: A27201. To číslo mě ochromilo, děsilo mě silou své náhlé věčnosti. „A27201,“ řekla jsem, „to bude tvůj kadiš.“ Šmuel byl spokojený a klidný, že na něj jeho Bůh a jeho lidé nezapomenou, a vydal se směrem k východu z baráku. A27201 na mé ruce zůstalo a pokaždé, když se na něj podívám, si vzpomenu na Šmuela a všechny ostatní nevinné oběti, které posledním dechem šeptaly kadiš.
*** Navzdory hrůzám okolo nás jsme zoufale chtěli žít. Každou noc jsem se dívala na hvězdy a pátrala po radách rodičů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206235