jsou nezbytně nutné. Jedině takovýmhle způsobem lze v člověku odhalit nepřítele, jinak to možné není. Dokonce i čtení myšlenek je blbost, tihle vyšetřovaní mají naprosto tuctové myšlenky. Vlastně existuje jen jedna myšlenka: Proboha, to je tak hrozné! Panebože, ať už to skončí! Proč musím snášet takové utrpení? – to je celý okruh jejich myšlenek. Ne! Ne! Ne! Čtení myšlenek je hloupost! Ale je tu hypnóza: vsugerovat, přimět! Přimět vyšetřovaného, aby se považoval za nepřítele vlasti a národa – to by byl úspěch, to by byla geniální metoda vedení vyšetřování. Člověk se necítí jako nepřítel, a najednou se tak cítí, se skřípěním zubů se zachvěje nenávistí a strachem.‘ Ministr se dokonce začal chichotat, kvapem pobíhal po místnosti, mnul si ruce, delikátně mhouřil oči. A nečekaně zakončil: ,Nebo krutý fyzický nátlak, když ne hypnóza. Bytostní instinktivní nepřátelé, nepřátelé bůhvíproč, ale bezpochyby nepřátelé… Ale pomocí gumového pendreku promluví: Ano, to já jsem nepřítel. Spáchal jsem to já. Promiňte, nezabíjejte mě! A přetáhneme je pendrekem!‘“ Rybář naráz přestal vyprávět. „Patrně to byl šílenec, nebo jste děsný fantasta.“ „Bohužel nejsem. Ani já bych něco takového nevymyslel.“ „Proč ,ani já‘? Kdo jste?“ „Ten, který by chtěl páchat zlo, ale v důsledku okolností, které nestvořil, koná dobro.“ „Promiňte… To citujete z Fausta. A zdá se, že ne moc přesně.“ „Něco na ten způsob ve Faustovi je,“ souhlasil rybář. w
102
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206212
„A jak to nakonec skončilo? Jak jste se odtamtud dostal?“ „Udělalo se mi zle. Nespouštěl jsem z toho šílence oči a odešel jsem z kanceláře. Samozřejmě že mě zkoušeli zadržet, ale mně stačilo jenom na chvilku upřít zrak na strážné a na všelijakou tu pakáž, která se mi připletla do cesty. Jedni ztuhli, druzí se svíjeli… Zmizel jsem odtamtud a přijel sem.“ „Chytat ryby?“ „Chci začít žít jako prostý člověk. Uvedu vám jiný citát: chci se vtělit do nějaké metrákové kupcové, pít čaj ze samovaru a o sobotách se potit v lázni.“ „Vy nejste jenom hypnotizér, vy jste i mystifikátor.“ „Už ze své funkce, občanko, ze své funkce. Mám povinnost být mystifikátorem…, třebaže v téhle chvíli nemystifikuju, ale mluvím upřímně a prostě.“ „Upřímně a prostě?“ „Ano. Jak jen jsem toho schopen. Aby byl člověk prostý, je velmi těžké, jak jistě víte. Tolstoj to zkusil, ale nedokázal to, a leckdo ho považoval za mystifikátora a pokrytce.“ „Budiž. Dejme tomu. Takže vy jste se stal prostým člověkem a vtělil jste se – když ne do metrákové kupcové, tak do rybáře…“ „Do bývalého ctihodného sovětského úředníka, hlavního účetního významné instituce. Postavil jsem si tady domek ne z kravské mrvy, ale z cihel, dostávám obstojný důchod, chodím na ryby a vedu šťastný život.“ „K čemu to tedy všechno bylo? Ministr, jeho nabídka a jeho upřímnost? Proč jste odtamtud odešel? w
103
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206212
Když chcete páchat zlo, měl jste jeho nabídku přijmout.“ „Zlo musí být účelné, vážená.“ „Účelné zlo?“ „A co myslíte? Zlo jen tak? Bez rozmyslu?“ „Jestli to dobře chápu, pokud jste ten, za koho se vydáváte, tak musíte páchat zlo pro zlo. Jakápak účelnost!“ „Jenom Nejvyšší Princip, psáno velkými písmeny, Nejvyšší Tvůrce hraje hru pro hru. A my všichni, ve srovnání s ním hloupí tvorové, musíme jít za nějakým cílem.“ „To znamená, že jste přece jen slabší než Nejvyšší Tvůrce. A já si myslela, že jste si rovni, že jste stejně silní. Proč s ním bojujete? Musíte se mu klidně podřídit, a rázem zavládne soulad.“ Rybář zívl: „Prastará otázka. Byla už zodpovězena. Aby pokračoval světový vývoj.“ „Odpovím vám novou prastarou otázkou: A proč má pokračovat?“ „No, to není moje věc. A neradím vám, abyste si s tím lámala hlavu. Světový vývoj musí probíhat, a basta. Rozum je v koncích, obzvlášť ten váš nejnovější sovětský rozum… U vás se už nikdo neptá proč a jak. Všechno je jasné. Pokud jde o vybudování komunistické společnosti – a pokud jde o prohloubení poznání v budoucnosti. Poznání ale žádné hranice nemá. Poznání se bude věčně prohlubovat, rozvíjet se a ztrácet v nekonečnosti, to znamená v prázdnotě. Prý jenom metafyzikové touží po nějaké všezahrnující, ukončené celosti, jejich chvíle však pominula.“ w
104
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206212