jsou nezbytně nutné. Jedině takovýmhle způsobem lze v člověku odhalit nepřítele, jinak to možné není. Dokonce i čtení myšlenek je blbost, tihle vyšetřovaní mají naprosto tuctové myšlenky. Vlastně existuje jen jedna myšlenka: Proboha, to je tak hrozné! Panebože, ať už to skončí! Proč musím snášet takové utrpení? – to je celý okruh jejich myšlenek. Ne! Ne! Ne! Čtení myšlenek je hloupost! Ale je tu hypnóza: vsugerovat, přimět! Přimět vyšetřovaného, aby se považoval za nepřítele vlasti a národa – to by byl úspěch, to by byla geniální metoda vedení vyšetřování. Člověk se necítí jako nepřítel, a najednou se tak cítí, se skřípěním zubů se zachvěje nenávistí a strachem.‘ Ministr se dokonce začal chichotat, kvapem pobíhal po místnosti, mnul si ruce, delikátně mhouřil oči. A nečekaně zakončil: ,Nebo krutý fyzický nátlak, když ne hypnóza. Bytostní instinktivní nepřátelé, nepřátelé bůhvíproč, ale bezpochyby nepřátelé… Ale pomocí gumového pendreku promluví: Ano, to já jsem nepřítel. Spáchal jsem to já. Promiňte, nezabíjejte mě! A přetáhneme je pendrekem!‘“ Rybář naráz přestal vyprávět. „Patrně to byl šílenec, nebo jste děsný fantasta.“ „Bohužel nejsem. Ani já bych něco takového nevymyslel.“ „Proč ,ani já‘? Kdo jste?“ „Ten, který by chtěl páchat zlo, ale v důsledku okolností, které nestvořil, koná dobro.“ „Promiňte… To citujete z Fausta. A zdá se, že ne moc přesně.“ „Něco na ten způsob ve Faustovi je,“ souhlasil rybář. w
102
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206212