Žena v šátku a s kabelkou na podlaze v kolektivu na Franciszkańské se jmenovala Irena, ale nikdo jí neřekl jinak než Máma. Mámo! Mámo! Celým dětstvím Věry Schulzové se neslo tohle volání jako ozvěna a burácelo kamenným schodištěm, jehož vysoká klenba dokázala zesílit i řinčení projíždějících tramvají, a to se neslo všemi prázdnými pokoji ve velkém bytě na pražských Vinohradech. Jejich byt se touhle odpolední dobou plníval slunečním světlem a tikáním a vrzáním starých hodin. Dopoledne Máma trávila u křídla cvičením, odpoledne se pak propadala do stavu nekonečných útrap. Naříkala na migrénu z horka a natírala si pleť drahými krémy, aby jí nevysychala. Lehávala na zádech na široké posteli a dětem pro zábavu si do vlasů uvazovala pestrobarevné pentle. Měla bohaté, vlnité, skoro kudrnaté vlasy a s trochou úsilí jim dokázala vtisknout přesně tu podobu, jakou si přála. Šla do šatny a vystoupila odtamtud v tenisové sukénce a kloboučku à la Mary Pickfordová nebo se zjevila jako paní prezidentová Benešová v přiléhavém kostýmku anglického střihu a v klobouku jako od uniformy. Máma neustále mizela a vracela se zpátky jako někdo jiný, třeba i jen v úboru na klavírní soaré, ale Věru to naočkovalo strachem, že Máma jednou zmizí nadobro. Když se o mě dobře postaráte, tak nikam nezmizím, dělávala si Máma z dětí legraci – kromě Věry měla ještě dva chlapce, Martina a Josela. Ale nikdo jí nevěřil. Jejich matka, co ji znají, se pořád někam ztrácí. Arnošt Schulz svou ženu miloval daleko pragmatičtěji, asi jako člověk miluje a hýčká vytoužený ozdobný předmět. Její stavy nevnímal jako dobré nebo špatné dni, podle něj měla své personage (jak to u umělců bývá) a rodině nakázal, ať je prostě jako takové přijímá: Děti, prosím vás, nechte maminku chvíli na pokoji, okřikoval je, jakmile Věra nebo její bratři u jídelního stolu zvýšili hlas nebo si v dětském pokoji hráli příliš hlučně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206072