stává duše, která se spojí s hmotným tělem. Z toho vyplývá, ţe jsou lidská těla ţivena z těla vesmírného. Tento bůh je tvůrcem, dal vesmíru rozum a tento rozum vodí celý vesmír po jeho dráze. Veškerá duše, či bůh stvořil jen jeden svět. Tento svět je kosmos, řád, protoţe je uspořádaný. Tomuto bohu můţeme říkat Kosmos, Olympos či Uranos. Dříve neţ vznikl svět Platón předpokládá existenci jsoucna a prostoru a moţnost vznikání. Nabízí se tato moţná ideová kostra obsahující i vznik vesmíru. 1. duše nesmrtelná - ţivok nesmrtelný -sama od sebe se pohybující - je rozumem, je bohem - je tvůrce ţivoků smrtelných - je tvůrce řádu, duší smrtelných a těl (skládajících se z ohně, zemi, vody a vzduchu). 2. duše smrtelná - ţivok smrtelný -jsou jimi svět, slunce, měsíc, hvězdy, vesmírná soustava a jsou současně i bohy. 3. svět - je kosmos, řád, protoţe je uspořádaný nesmrtelnou duší, která všechny ţiví. Předpokladem vzniku světa je existence jsoucna, prostoru a moţnosti vznikání.
Takţe Existence nesmrtelné duše, která se sama od sebe pohybuje, je danost moţnosti tvoření. Důsledkem vyuţití moţností tvoření je i vznik vesmíru jehoţ částí je svět - planeta Země. Vše takto stvořené je boţské, tvoří bohy. Ostatní změny jsou lidské.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206060
KAPITOLA DEVÁTÁ
Aristotelés 384 př. n. l.-322 př. n. l. Řecko Zkratky Aristotelovi připisovaných spisů v latině podle A. Kříţe: Apo., Apr., Ath. Pol., Aud., Cael., Cat., Color., De an. -O duši, Div. Somn., EE, EN Etika Nikomachova, Ep., fr., GA, GC -O vzniku a zániku, HA, Herb., IA, Insomn., Interpr., Iuv., LI, Long., MA, Mech., Mem., Metafyzika, Meteor., Mirab., MM, Mund., Oecon., PA, Pepl., Phys.-Fyzika, Phgn., Poet., Pol., Probl., Respir., Rhet. Rétorika, Rhet. Al., SE, Sens., Somn. Vig., Spir., Top., Vent., Vit. Mort., VV, Xen. Richard A. Muller říká: „Hlavní myšlenky • Ideje neexistují samostatně vně duše, nýbrţ pouze ve věcech. • Látkový podklad, který je v moţnosti konečnými věcmi, je nutno odlišit od prostého nebytí či zbavenosti. • Podstaty jsou jednotou formy a látky. • Tělo a duše jsou spojeny jako látka a forma. • Existenci všech konečných a pomíjivých věcí lze chápat jako pohyb od bytí v moţnosti k bytí ve skutečnosti. • Svět je věčný a pohyb všech věcí nemá konce. • Zdrojem tohoto pohybu je nehybný či věčně skutečný první hybatel, jehoţ bytí ve skutečnosti přitahuje konečné věci z bytí v moţnosti k bytí ve skutečnosti. • Empirický řád je vhodnou oblastí pro zkoumání zaloţeném na smyslovém vnímání.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206060
• Zatímco v řádu logiky postupuje důkaz deduktivně od obecných principů k jednotlivým závěrům, v řádu přírody postupuje zkoumání induktivně od pozorované jednotliviny k obecným závěrům. • Dobro je to, k čemu směřují všechny věci. • Veškeré lidské zkoumání a jednání je proto vedeno svým účelem či cílem, coţ je určité dobro. Aristotelés, Platónův nejvýznamnější ţák, byl ve středověku nazýván jednoduše ,Filozof„ a dodnes je mnohými pokládán za největšího filozofa všech dob, jak pro pronikavost svého vhledu do základních filozofických otázek poznání a bytí, tak pro encyklopedický charakter svého díla. Narodil se ve Stageiře v Thrákii jako syn Nikomacha, osobního lékaře makedonského krále Amynta II. V sedmnácti letech odcestoval do Athén, kde v těsné spolupráci studoval u Platóna aţ do jeho smrti roku 347 př. n. l. Roku 343 př. n. l. byl vyzván Filipem Makedonským, aby se stal učitelem jeho syna a následníka Alexandra, v dějinách známého jako Alexandr Veliký. Rozvinutím teoretické formální logiky se Aristotelés odlišuje od všech svých předchůdců. Aristotelés poskytl světu úplný a tematický rozbor forem a pravidel vědeckého uvaţování. Aristotelés tak jako Platón předpokládal realitu obecného či univerzálního a měl za to, ţe je lze poznat. V kosmologii, fyzice a metafyzice se k obecnému dochází vyvozením či indukcí, která začíná u jednotlivého. Toto vědomí vztahu obecného k jednotlivému představuje v případě kosmologie řešení základního problému řecké filozofie - dělení pojmů formy a látky, jedna a mnohého. Aristotelés přejímá realitu idejí či forem obecnin - avšak hájí existenci obecného v jednotlivém, nikdy ne odděleně. Forma ţivého je nadřazena formě neţivého tím, ţe forma ţivého je duše či ţivotní princip související s růstem a s rozmnoţováním druhu. Ţivočišná duše je nejen principem ţivota, ale také pohybu a vnímání, neboť ţivočichové si na rozdíl od
rostlin
musí
vyhledávat
potravu.
K ţivotu,
pohybu
a vnímání,
charakteristickým pro tyto niţší duše, pak u člověka přistupuje schopnost rozumu. V širším metafyzickém měřítku Aristotelův model předpokládá věčné trvání
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206060