JAK (NE)ROZUMĚT EMOCÍM STÁRNOUCÍCH RODIČŮ
12. Bariéry nejen komunikační Není dost dobře možno sladit zásadní myšlenkové chyby a pozitivní komunikaci. Ve stáří klesá výkon měřený IQ. To samo o sobě by nebylo tak zlé jako kvalitativní myšlenkové chyby. Nutno přiznat, že se objevují i u mladých lidí. Jako takové mohou charakterizovat i myšlení pečovatele. Například: Černobílé myšlení – věci jsou buď jednoznačně černé a beznadějné, nebo naopak bílé, báječné. Problém spočívá v tom, že senioři častěji nasazují černé brýle. Mívají sklon své ztráty považovat za absolutní a nenapravitelné. Souvislost s depresivním laděním se nabízí sama. Všeobecná generalizace – jeden zážitek je zevšeobecňován. Pokud se něco stalo, bude to tak pořád. Na rozdíl od následujícího selektivního typu myšlení – nejen každá změna, ale vše směřuje ke špatnému. Vybírání informací – z toho, co nastalo, nebo toho, o čem se mluví, dotyčný vybere detail, jenž není povzbuzující, a pak vnímá celou situaci záporně. Jde o selektivní abstrahování od všeho pozitivního a zaměření se na negativa. Smyk neutrálního, nebo dokonce kladného, v zápor – jde o variantu úsilí středověkých alchymistů – ti se pokoušeli měnit železo ve zlato. Zde postižený mění aktuální „zlaté“ zážitky subjektivním chmurným hodnocením. To z nich udělá prožitky negativní, nebo je alespoň zbaví příjemného ladění. Ukvapené závěry neodpovídající skutečnosti – bez ohledu na vývoj událostí předpokládá dotyčná osoba, že se stane to nejhorší, co se stát může. Činí tak bez hlubšího rozmyšlení. Zveličování toho záporného, co se stalo – drobná nepříjemnost je vnímána jako katastrofa první třídy. Cit jako důkaz – vlastní pocit je zde vnímán jako zcela objektivní míra a racionální hodnocení toho, co se stalo. Cítím se být nemocen = jsem nemocen. Nebo ještě závažněji: obviňuji se = jsem vinen. Musismus – myšlení pod tlakem pocitu „měl bych“. Požadavky bývají neúměrné, splnit se nedají, což vede postižené k podceňování se i k znechucení. Záporné značkování – dotyčný si je alespoň částečně vědom svých chyb, nedostatků, svérázu, věkových či jiných omezení. Ty pak absolutizuje. Označkuje se v jejich intencích. Jsem na odpočinku, nemohu již nic dělat, pro druhé jsem zbytečný… Tento způsob značkování drtí aktivitu i sebevědomí 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206031
jednotlivce. Může být promítnut směrem do druhých lidí. Zákonitě zhoršuje vztahy a vyvolává podrážděnost nebo úzkostnost. Sebeobviňování – klientům někdy říkám, aby si sundali „žíněnou košili kajícníka“. To mimo jiné i proto, že pokání bývá spíše póza, byť by jí dotyční i věřili. Věci, jež se staly, obvykle nelze změnit – „chybami se člověk učí a těmi starými za nové chyby ručí“ (V+W).
12.1 Rodinná solidarita Mezigenerační soužití může vyvolávat stres, jenž vede k somatickým problémům a nemocem.
Která charakteristika je ta pravá? Předkládám dva výroky. Vyberte z nich ten, který považujete za správnější: „Rod otců ztratil ctnosti svých praotců a my pak, mnohem zkaženější, zplodíme potomky ještě horší…“ (Horatius) „Dědeček a babička ujídají nám chlebíčka.“ (lidové rčení) Ať se rozhodnete pro jedno tvrzení, nebo pro druhé, nebude to v souladu s jevem zvaným mezigenerační solidarita. Ta se nevyčerpává pouhou podporou mezi členy rodiny. Možností je víc: ●● ●● ●● ●● ●●
vzájemné kontakty a podpora při různých aktivitách; citová blízkost a vzájemné pochopení; vzájemné souznění v hodnotách a postojích; vzájemná pomoc – finanční, fyzická i citová podpora; vzájemné závazky – podpora a pomoc rodičů dětem, u dospělých potomků péče o staré rodiče; ●● zvladatelnost vzdáleností místa pobytu jednotlivých solidárních členů rodiny, tedy „je-li třeba, mohu přijet. Není to tak daleko, abych to nezvládl.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206031
JAK (NE)ROZUMĚT EMOCÍM STÁRNOUCÍCH RODIČŮ
Jaká je vaše rodina? Lze vytvořit typologii rodin z hlediska nabízené míry zmíněné mezigenerační solidarity. ●● Závislé rodiny. Úzké propojení jedné rodiny s druhou: intenzivní vzájemné city, kontakty i pomoc. ●● Partnerské rodiny. City i kontakty jsou přítomny. Vzájemná pomoc se ale často příliš neočekává, a tudíž je poskytována spíše výjimečně. Tedy na požádání a v krizi. ●● Distanční rodiny. Citová blízkost je přítomna, ale existují jen malé osobní kontakty i pomoc. ●● Obligatorní rodiny. Cit tu není, jen vědomí povinnosti, jak co do vysoké míry kontaktů, tak i poskytované pomoci. ●● Lhostejné rodiny. Žádná z výše uvedených charakteristik není rozvinuta. U všech pozitivních variant bývají statisticky vzato ve vzájemné kooperaci víc zainteresováni rodiče než děti. Možností, jak zmíněný jev naplnit, je nepřeberně. Mimo jiné i povídání si. Například: ●● Kudádej! Když byla paní Jana malá, milovala příběhy. Tátu mnohokrát žádala, aby jí něco vyprávěl. K onomu vyzvání používala novotvar „kudádej“. A otec opravdu „kudádal“ a dcerka poslouchala. Když skončil, poprosila „a ještě kudádej“. Bylo jim tenkrát spolu dobře. Čas takříkajíc oponou trhnul a role se obrátily. Vlastně ne tak docela. O „kudádání“ teď, málem půl století poté, co tolik těšilo malou Janu, stojí víc starý táta. Dcera otázkami podněcuje jeho vzpomínky, občas je stručně glosuje, položí doplňující otázku. Naslouchá, byť třeba přitom myslí i na jiné věci a táta vypráví a vypráví. Třeba o tom, jak a na co si hrával, když byl malý. Jak šel poprvé sám do obchodu a jak to dopadlo. Kdy opravdu, ale opravdu rozzlobil svého tátu. Jaké má vzpomínky na první dny ve škole. O spolužácích i o učitelích. Co ho ve škole bavilo a co nebavilo. Kdy a z čeho dostal první pětku. Jak se poprvé ve třídě popral a jak to dopadlo. Co ho bavilo v době volna. Jak vlastně trávil volný čas v dobách, kdy nebyly počítače ani televize. Jaký to byl rituál poslouchat rozhlasovou nedělní pohádku. Co mu chutnalo za jídlo a co neměl rád. Jak jezdil s klukama trampovat a co přitom zažili. Kdy začal chodit na ryby. Jak trávil prázdniny. Kdy dostal a kdy dal první pusu. Jak se seznámil s maminkou. Jaké to bylo v jeho prvním zaměstnání. Jak dlouho spolu s maminkou chodili. Jakou měli 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206031