10 Náměstí Clichy a přilehlé ulice ucpala změť aut a autobusů. Policista se neúspěšně snažil zácpě učinit přítrž. Anne Dupréová váhala, zda má zaparkovat zčásti na chodníku a dojít k Marion pěšky. Pus tila si rádio, hlavní zprávou večerních informací bylo přepadení banky u Saint-Lazare, jsou tam rukojmí a celá čtvrť je zabloko vaná. Levý jízdní pruh se dal do pohybu. Anne zablikala a poku sila se tam prosmyknout. Najednou oknem svého pomalu jedoucího auta uviděla Bap tista! Ano, její manžel tam seděl dva metry od ní a kolem ramen ho něžně objímala nějaká žena. Anne si ve vteřině uvědomila, jaká je skutečnost. Lhal jí. Obhajoba mimo Paříž byla jen záminka, jak strávit noc s milenkou. Ačkoli tím málem způsobila nehodu, pro tlačila se za černé audi. „To snad není pravda! Ten všivák! To mi nemůže udělat. Takhle ne. Na to nemá právo.“ Pohled na poznávací značku její obavy potvrdil. Bylo to opravdu Baptistovo auto. To, co vidí, není žádná halucinace. Anne se vydala za černým vozem, který odbočil na bulvár Rochechouart. Skrze zadní okénko rozeznávala manželovu siluetu i to, jak se k němu ta ženská lepí… Audi odbočilo vlevo a zaparkovalo v Lepicově ulici. Anne si našla místo vyhrazené pro dodavatele a pozorovala je, když vystoupili z auta. Zdálky dvojici sledovala. Baptiste na sobě měl svůj tmavo modrý svrchník, takových mnoho vidět není. Nasadil si kvůli dešti kapuci. Anne si dosud pamatovala na den, kdy spolu ten kabát kupovali. Trvala na tom, že mu ho koupí. Zdálo se jí, že mu tolik 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206019
sluší, vypadal v něm jako student. Žena se do něho zprava zavěsila a držela nad sebou malý deštník. V druhé ruce nesla sportovní ka belu. Vykračovali si jako bezstarostní šťastní milenci. J ejich štěstí se jí dotklo, byla to urážka a rána do srdce. Zabočili do svažující se uličky a vešli do hotýlku U Poutníka s čistou, nově omítnutou fasádou, nesourodou skvrnou mezi oprýs kanými činžáky v uličce. Moreno jim rezervoval pokoj na jméno pan a paní Rémusatovi. Anne z protějšího chodníku sledovala, jak se baví s recepčním, a pocítila obrovské znechucení z muže, který ji tak nestoudně pod vádí a kašle na ni i na její lásku, která je mu na obtíž. Zmizeli jí z dohledu. D eset minut nato se ve druhém patře rozsvítilo v po koji okno. Žena zatáhla dvojité závěsy. Anne zavřela oči. Její bolest nevycházela ze žárlivosti, nýbrž z nezvladatelné nenávisti. Delaunay hodil těžký svrchník na postel a u krku si rozepnul knoflí ček košile. „Co je?“ zeptala se Camille. „Jak to, co je?“ „Nevím, připadáš mi divný.“ „To bude tím horkem,“ odpověděl Delaunay, vešel do koupelny a začal si napouštět vanu. „Vykoupu se, tím se uvolním.“ Bylo to odloučením, dlouhými měsíci strávenými ve vězení, nebo advokátovým oblečením? Camille se trochu zdálo, jako by před ní stál někdo cizí. Čekala na tohoto muže téměř rok a půl, oddaně a věrně. Myslela si, že jejich shledání bude jako výbuch vášně, tolik se těšila na chvíli, kdy budou konečně spolu. A on se jde koupat. Sám. Klidně a lhostejně, jako dlouholetý manžel. „Co se děje?“ opakovala svou otázku. „Něco ti dělá starosti. Jsou nějaké potíže?“ 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206019
„Nesmíš se na mě zlobit. Musím se připravit. Dnes večer mě čeká těžká partie. Vždyť víš.“ „Já tě nepoznávám. Jako by mezi námi byla nějaká zeď.“ „Nedovedeš pochopit, že mám v hlavě něco jiného? Teď není vhodná chvíle…“ „Dřív bys se mnou takhle nikdy nemluvil.“ „Poslouchej, Camille, potřebuju trochu klidu. Musím být ve formě…“ „Je mi líto, jestli jsem pro tebe přítěž. Čekala jsem něco jiného. Nechám tě na pokoji. Moreno mě požádal, abych ti dala tohle.“ Otevřela kabelku a vytáhla hnědé plstěné pouzdro zavázané na šňůrku. Delaunay v něm našel revolver ráže 11,65 s tlumičem, dva klíče na kroužku a strojopisný, nadvakrát přeložený dopis. Camille se ho poněkud rozpačitě zeptala: „Chtěla bych se tě na něco zeptat. Co uděláš, jestli to dneska večer nevyjde, jestli se ti nepodaří svou nevinu dokázat?“ „Není důvod ztrácet naději. Barings se přizná. Všechno vyjde podle plánu.“ „Dohodli jsme se, že kdyby nastal nějaký problém, okamžitě od jedeme do Belgie a odtud odletíme do Uruguaye. To pořád platí?“ „Rozmyslel jsem si to. Dneska je situace jiná. Nemůžu druhého nechat hnít ve vězení. V každém případě se zítra ráno vrátím do Fleury a vyměníme se zpátky.“ „Já to tušila. Takže mezi námi je konec?“ „Proč to říkáš?“ „Protože to tak je. Odsouváš mě stranou a obětuješ naši lásku.“ „Nemůžu toho člověka zradit. Důvěřuje mi. Je mezi námi něco víc než pouhá smlouva. On to nedělá pro peníze. Nedovedeš si představit, co to s člověkem udělá, když se ocitne sám před se bou. Reaguje jinak.“ 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206019