za Hradčany, kde padl do německé pasti. Ty fotografie měl předtím raději někde ukrýt. Byl Morávek lehkomyslný, nebo spíš unavený? Místo mrtvého nastoupil do přípravné skupiny Hajský a ten atentát doporučoval. Kdyby byl Vaněk se svým protestem skutečně tak naléhal, mohl okamžitě přes Bartoše telegrafovat do Londýna. Napadlo ho to však až o měsíc později, teprve v době, kdy se atentát rychle blížil a jevil se jako reálný. Svůj text předal Bartošovi 26. dubna, avšak nyní se ukázalo, že Vaňka v Londýně vůbec neznají. Než byl tajnou cestou prověřen a akceptován, uplynuly opět týdny. Vaňkovy námitky proti atentátu začínají obrovskou lží, která se v literatuře dodnes přejímá a jíž se věří. „Z příprav, které konají Ota a Zdeněk [Kubiš a Gabčík], a dle místa, kde to zařizují, usuzujeme přes jejich trvalé mlčení, že chystají atentát na H.“138 To Vaněk věděl, jak sám přiznal, již dávno předtím, určitě se to dozvěděl od jiných. Toto mezi jiným napsal v roce 1962 na začátku jednoho článku, kterému nebyla věnována velká pozornost: „Že je plánován atentát na Heydricha, jsem věděl od počátku ledna 1942.“139 Samo gestapo později zjistilo, že do příprav atentátu bylo zasvěceno 14 osob. Ve skutečnosti však o něm vědělo více lidí. Vaňkovy další argumenty jsou vesměs přijatelné, hovoří však proti atentátu zásadně, vždy a všude, tím spíše pak v Evropě terorizované nacisty. Konejší se klamnou nadějí, že se nacisté umírní, nebudou-li Češi nic podnikat. Že však každý týden odjížděly tisíce Židů na smrt, to Vaňkovi zřejmě tolik nevadilo. Jeho telegrafický text zněl: „Tento atentát by v ničem nepřinesl užitek Spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky. Ohrozil by nejen rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si také tisíce jiných životů, vystavil 138/ D. Brandes, Češi pod německým protektorátem, str. 301. 139/ L. Vaněk, „Atentát na Heydricha“, v: Dějiny a současnost, roč. 4, č. 5, Praha 1962, str. 10. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205955
by národ neslýchaným důsledkům, zároveň by také smetl poslední zbytek jakékoli organizace. Tím by se znemožnilo, aby zde bylo vykonáno pro Spojence ještě něco užitečného. Proto prosíme, abyste přes Silver A [Bartoše] dali pokyn, aby atentát proveden nebyl.“140 Tato depeše prošla éterem až 4. května 1942, 12. května pak její druhá verze, která jako náhradu navrhovala atentát na pronacistického ministra lidové osvěty Emanuela Moravce. Po válce se chtěl Vaněk jevit pozitivně: S atentátem prý vlastně souhlasil, nikoli však s jeho termínem. Ten atentát prý měl být „signálem k aktivnímu vystoupení všech složek domácího odboje“.141 Beneš na Vaňkovu námitku přímo nereagoval, v příští depeši však obecně prohlásil „jakékoli projevy násilí, revolty, přímé akce, sabotáže a veřejné manifestace“142 za žádoucí. Gabčík a Kubiš údajně měli dostat 20. května zvláštní depeši v klíči, který Bartoš neznal. Možná si tu odpověď také vymysleli, aby se námitek zbavili. Gabčík chtěl udeřit již 16. května, „na vlastní odpovědnost“,143 právě kvůli těmto námitkám. Již nechtěl déle čekat, ostatní pokládal za příliš bázlivé. Vaněk později vyprávěl: „Když Gabčík viděl, že žádáme revizi původního rozkazu a že chceme atentát zatím odložit, přemluvil Kubiše, aby vykonali útok bez našeho souhlasu a ještě dřív, než by případně došla z Londýna odpověď.“144 Nyní se však postavil proti také Adolf Opálka, hodností nejvyšší ze všech parašutistů a později jejich velitel v kostele. Dne 16. května vyjel časně zrána na kole do lesíka u Panenských Břežan, na místo, kde se měl ten den atentát uskutečnit. Jen stěží se mu podařilo oba atentátníky přesvědčit, aby počkali na odpověď z Londýna. 140/ Tamtéž, str. 11. 141/ D. Brandes, Češi pod německým protektorátem, str. 301. 142/ Tamtéž. 143/ M. Ivanov, Atentát na Reinharda Heydricha, str. 164. 144/ Tamtéž. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205955
Na Hradčanech pomáhali atentátníkům dva tajní informátoři; oba přežili. Spojení s truhlářem Františkem Šafaříkem zprostředkovával Hajský, s hodinářem Josefem Novotným se stýkal Vaněk, šéf skupiny Jindra. Hajský navázal kontakt se svým bývalým žákem Šafaříkem již na podzim 1941 a zeptal se ho, zda by někdy nechtěl něco udělat pro odboj. Nyní Hajskému stačilo toto spojení jen oživit. Hradní informátoři o sobě navzájem nevěděli. Tito dva řemeslníci pracovali na Hradčanech externě, truhlář se staral o mobiliář, hodinář se těšil velké oblibě u německých úředníků na Hradě, protože jim opravoval hodiny z „ochoty“ zdarma. Měl krámek na Úvoze nad Nerudovou ulicí. Jeho bratr Kamil Novotný patřil k odbojové skupině Sokola a zprostředkoval kontakt s Vaňkem. Oba řemeslníci se pohybovali po Hradě ve všech prostorách, aniž by vzbuzovali podezření, a tak se dozvídali, kdy a kam Heydrich odchází. Zelenka poslal atentátníky za truhlářem poprvé na jaře 1942. Šafařík o tom vyprávěl kolem roku 1967 jednomu filmovému týmu: „Ti dva za mnou chodili na Hrad často, někdy s sebou dokonce přivedli svá děvčata, a jednoho dne mi řekli, že chtějí Heydricha oddělat.“145 Šafařík je provedl po hradním nádvoří, ukázal jim Heydrichovo auto a spoustu strážných a přesvědčoval je, že tady se nedá nic dělat. Když se ho po válce vyptávali, vysvětloval: „Já jsem těm hochům řekl, že se mi to nelíbí – celá ta záležitost smrděla krchovem.“ Atentátníci se tedy Hradčan jako možného místa útoku vzdali. V sobotu 23. května 1942 oba zvědové nezávisle na sobě zjistili: Heydrich poletí ve středu 27. května k Hitlerovi a není jisté, zda se vůbec vrátí. Šuškalo se totiž o jeho přeložení do Paříže, aby stejně jako Čechy konečně porobil také Francouze. Předtím se podobně spekulovalo, že Heydricha přeloží do vzpurné Jugoslávie. Hodinář tedy sdělil 145/ J. K. Piekałkiewicz, Das Attentat auf Reinhard Heydrich, film. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205955