Až o několik dní později, když se vracely z dlouhé návštěvy ruin chrámu Angkor Vat, se odvážily promluvit o tom, co se stalo, i když jen velmi okrajově. V hotelu jim doporučili jít na večeři do restaurace Klubu zahraničních zpravodajů, pobočky legendárního podniku v Phnompenhu, jak říkal recepční. „Legendárního. To teda jo,“ odpověděla Margie. Wendy se začala smát, zpočátku nesměle, pak už nevázaně. Záchvat smíchu nakazil i její přítelkyni; mladý recepční se tvářil překvapeně a trochu stydlivě a evidentně vůbec nechápal, co se děje. „Tam vařit moc dobrý,“ zamumlal. Zrudl a ani moc dobře nevěděl proč. Obě přítelkyně nevinnou poznámku přijaly dalším záchvatem smíchu. Poděkovaly mladíkovi za tip a vyšly se ven procházet po ulicích centra. Margie se své přítelkyni nikdy nezmínila, že se jí ztratily některé z jejích nejlepších šperků, a Wendy jí také nikdy neřekla, že jí z aktovky zmizelo sedm tisíc ve stodolarových bankovkách, které s sebou měla pro nepředvídatelné případy. Možná to byla pro obě veřejná tajemství, ale nikdy si to neřekly. Ani jedna druhé, ani nikomu jinému. To, co se stalo tehdy v noci v Phnompenhu, zůstalo navždy skryto mezi stěnami hotelového pokoje. Nebo si to aspoň Wendy a Margie myslely.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205935