SURREALISTA NA PÁSCÍCH Umělec Salvador Dalí (nahoře) se objevil v roce 1929 ve filmu Andaluský pes (který napsal společně s režisérem Luisem Buñuelem), ve 30. letech ve Zlatém věku (rovněž spolu s Buñuelem), v roce 1968 v improvizovaném raritním snímku Fun and Games for Everyone a v roce 1971 ve francouzském dramatu Aussi loin que l’amour. Pro bratry Marxovy také napsal scénář nazvaný Saláty z žiraf na koňském hřbetě (viz str. 17) a navrhl snové sekvence pro filmy Rozdvojená duše (1945) a Nevěstin otec (1950).
Jodorowskyho zrak se však upíral ještě výš a režisér se údajně dohodl na setkání s Pink Floyd. Kapela, která se tehdy vyhřívala na výsluní úspěchu desky Dark Side of the Moon z roku 1973, spolupracovala s řadou režisérů včetně Barbeta Schroedera a Michelangela Antonioniho a její frontman Roger Waters v roce 1974 označil Krtka za svůj nejoblíbenější film. Když ovšem Jodorowsky přijel do studií na londýnské Abbey Road, kde skupina dokončovala své album Wish You Were Here, zjistil ke svému zděšení, že se její členové zabývají něčím jiným – pojídáním steaku a hranolků. Režisér naplněný „posvátným hněvem“ kvůli svému „tak důležitému“ filmu se netrpělivě vyřítil na ulici. Kytarista David Gilmour vyběhl za ním s omluvou. Uchlácholený režisér jim slíbil pustit Svatou horu, aby si zajistil jejich spolupráci. „Rozhodli se zúčastnit … tím, že vydají album, které se bude jmenovat Duna a budou ho tvořit dvě desky,“ řekl. „Přijeli do Paříže projednat finanční stránku věci a po intenzivní diskuzi jsme došli k dohodě: Pink Floyd vytvoří prakticky veškerou hudbu.“ O zbytek se měla postarat francouzská rocková kapela Magma. („Svatou horu jsem nikdy neviděl. Nevpozmínám si na žádné setkání na Abbey Road a jen zřídka jsme jedli steaky a hranolky… Nevím o tom, že by David někdy za někým vyběhl, aby se mu omluvil, a s někým, koho jsme obdivovali, bychom takto nejednali – jedině v případě, že bychom neměli tušení, o koho jde, a mysleli si, že je to nějaký šílenec z ulice [což je možné],“ odráží toto tvrzení bubeník Pink Floyd Nick Mason.) SURREALISTA S VYPOULENÝMA OČIMA Jodorowsky byl natolik odholán udělat z Duny silný smyslový zážitek, že se obsazení řešilo téměř pět minut po dvanácté. Syn Franka Herberta Brian psal, že režisér „měl v úmyslu osobně hrát vévodu Leta Atreida, zatímco barona Vladimira Harkonnena měl ztvárnit Orson Welles… Imperiální ekolog dr. Kynes měl připadnout Davidu Carradinovi a Lady Jessica Charlotte Ramplingové.“ Paula Atreida, mesiášskou postavu, která se zmocní kontroly nad planetami, měl zosobnit Jodorowskyho syn Brontis, kterému ještě nebylo ani dvacet let. Ramplingová ovšem odmítla a Carradine přijel do Paříže, aby staršího Jodorowskyho nahradil jako Leto. Neúčastnili se ani Welles, ani Mick Jagger, což byla další jména spojovaná s projektem. Největší Jodorowskyho posedlostí ovšem byla postava imperátora Shaddama Corrina IV., kterou oproti románu dále rozvedl. „V mé verzi … je imperátor galaxie šílený. Žije na umělé planetě ze zlata, v paláci ze zlata, postaveného podle ne-zákonů antilogiky. Žije v symbióze s robotem, který je úplně stejný jako on. Podoba je natolik dokonalá, že občané nikdy nevědí, jestli stojí tváří v tvář muži nebo stroji.“ Dokonalým kandidátem na tuto roli se zdál být pánovitý surrealista s vypoulenýma očima Salvador Dalí (nahoře vlevo). Jodorowsky na tohoto sedmdesátníka náhodou narazil v hotelu St. Regis v New Yorku a později ho kontaktoval po telefonu. Dalí neviděl Krtka ani Svatou horu, ale jeho přátelé pro ně měli jen slova chvály. Byl tu jen jeden problém: peníze. Když mu Jodorowsky řekl, že by ho potřeboval na sedm dnů, Dalí mu odpověděl, že Bůh stvořil vesmír za sedm dní a že on, Dalí, „který není o nic méně než Bůh, musí stát celé jmění: 100 000 dolarů za hodinu“. Jodorowsky požádal o radu tarotové karty a jejich odpověď zněla, že to má nechat být. Dokonce i Dalího múza, zpěvačka, modelka a herečka Amanda Learová (jíž připadla role imperiální manželky princezny Irulan), považovala sumu za přehnanou a varovala režiséra: „Dalí je jako taxík. Čím víc času uběhne, tím je to dražší a… tím méně chcete
10 0 70. léta
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205912
zaplatit.“ Jodorowsky provedl úhybný manévr a seškrtal roli imperátora na méně než dvě stránky. Dalí po prvotním výbuchu vzteku souhlasil s menší pracovní zátěží, která z něj podle režisérova odhadu měla udělat „nejlépe zaplaceného herce v historii kinematografie. Vydělá si víc než Greta Garbo.“ STEJNĚ HRŮZNÝ V říjnu 1976 odletěli Frank Herbert a jeho žena do Paříže zjistit, co se děje. Náznaky nebyly příznivé. Jodorowsky již utratil 2 miliony dolarů a vypadalo nepravděpodobně, že by se zamýšelný 180minutový film mohl vejít do méně než čtrnácti hodin. Nadále bylo problematické také obsazení Dalího. Když umělec vyslovil podporu španělskému diktátorovi Francisku Francovi, Jodorowsky, v jehož rodném Chile se v roce 1973 chopil vlády stejně hrůzný generál Pinochet, si uvědomil, že spolu nemohou pracovat. Konec nastal ve chvíli, kdy francouzští finančníci definitivně odstřihli zdroj peněz a umělci, kteří na filmu pracovali, se rozprchli. Zlomený Jodorowsky to kladl za vinu Hollywoodu. „Mělo to být uvedeno mezinárodně, v ne méně než 2 000 kinech v USA. Američtí manažeři to odmítli, protože Hollywood si nepřál vidět francouzskou produkci na stejné úrovni jako svou vlastní,“ tvrdil. Spolu s ostatními, kteří se tohoto velkého dobrodružství účastnili, se však k věci stavěl filozoficky – stejně jako Moebius. Ten se domníval, že jejich pokus byl naprosto stejně důležitý jako nepostižitelný konečný produkt. „Duna nebyla neúspěchem. Film prostě nebyl natočen, to je všechno. Zbývá ta úžasná doba příprav. My všichni jsme byli v euforii. Film zůstává tím, čím má být: přeludem…,“ řekl v roce 1994 dokumentaristovi Louisi Mouchetovi ve snímku Souhvězdí Jodorowsky. DW
USKUTEČNÍ SE TO?
0/10
Jodorowskymu je přes 80, O’Bannon zemřel v roce 2009 a Moebius v roce 2012. V miniseriálu Duna z roku 2000 si hlavu rodu Atreidů zahrál William Hurt a Giancarlovi Giannimu připadla role vyhrazená pro Dalího. Peter Berg, režisér filmu Hancock (2008), adaptaci Duny po jistou dobu zvažoval, ale nakonec se rozhodl pro Bitevní loď, jeden z kritiky nejvíce vysmívaných snímků roku 2012.
CO SE STALO POTOM… Dan O’Bannon se vrátil do L.A. a spolu se scénáristou a producentem Ronem Shusettem zplodil sci-fi příběh nazvaný They Bite, jehož jedna verze se dostala do rukou 20th Century Fox. O’Bannon toužil po pokračování spolupráce s H. R. Gigerem a projekt se vyvinul ve film Ridleyho Scotta Vetřelec (1979). Jodorowsky a Moebius mezitím dali dohromady sérii komiksů nazvanou Incal. Práv k Duně se chopil producent Dino De Laurentiis, který za jejího režiséra zvolil nejprve Ridleyho Scotta a následně Davida Lynche. 40milionový výsledek (1984, vlevo) byl podle kritika Rogera Eberta „nesrozumitelnou, ohavnou, neuspořádanou a zbytečnou výpravou do pochybných sfér jednoho z nejzmatenějších filmových scénářů všech dob“. Jodorowskyho podobné recenze plnily nadšením. „Myslím si, že David Lynch je fantastický filmař. Když jsem na to šel do kina – o tomhle vždycky vyprávím s velkou radostí, protože jsem hrozně žárlil –, byl jsem v posledním tažení. Byl jsem šedivý. Ale potom… Byl jsem hrozně šťastný, protože ten film byl tak špatný! A já jsem mohl znovu začít žít! Protože pokud by David Lynch dokázal udělat Dunu jako David Lynch, myslím, že bych byl zemřel,“ popsal.
Duna 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205912
HLAVICE
(WARHEAD)
Režisér Kevin McClory Obsazení Sean Connery Rok 1977 Rozpočet 22 milionů dolarů Země Velká Británie, USA Žánr Akční, dobrodružný Studio Paramount
K
de jsou peníze, jsou i soudní spory, a kde je ve hře mimořádně lukrativní celosvětová filmová licence, tam se najdou i právní tahanice, které se táhnou po desetiletí a sžírají jednotlivé strany sporu až po jejich smrtelné lože. Vedle soudního sporu Fleming a další vs. Kevin McClory vypadá případ Jarndyce vs. Jarndyce z Dickensova románu Ponurý dům jako letmý průlet řízením u bagatelního soudu. V jeho jádru stojí nejztřeštěnější film o Jamesi Bondovi, který nikdy neuvidíte. Objevuje se v něm Bermudský trojúhelník, neuvěřitelné podmořské doupě a robotický žralok nesoucí nukleární nálož do newyorské kanalizace. Mělo se to jmenovat Hlavice.
IAN FLEMING Tvůrce Jamese Bonda v roce 1959 tvrdil sponzorům, že film v „geniální režii“ Kevina McCloryho bude „velmi pravděpodobně úspěšný“. Ani ne čtyři roky nato proti sobě oba muži stáli v soudní síni.
10 2 70. léta
ODPUDIVÁ ZÁLEŽITOST Počátky trpkých rozporů mezi autorem 007 Ianem Flemingem a scénáristou, režisérem a producentem Kevinem McClorym leží v nepředstavitelně vzdálené minulosti, kdy o komandéru Bondovi ještě nikdo ani neslyšel. Bývalý zpravodajský důstojník námořní rozvědky Fleming tuto postavu stvořil v roce 1952 ve svém domově na Jamajce, kterému se říkalo Goldeneye, aby se odreagoval od té „odpudivé záležitosti“, jak nazýval svou blížící se svatbu. Představitelé Hollywoodu mu tehdy rozhodně zrovna netábořili před dveřmi, i když práva ke Casinu Royale Fleming prodal televizi CBS za slušných 1 000 dolarů. Stanice na jejich základě stvořila dnes dávno zapomenutou hodinovou televizní adaptaci, kterou odvysílala v roce 1954. Pokud by vám někdo položil kvízovou otázku, kdo byl první herec, který hrál Jamese Bonda, správná odpověď zní Barry Nelson. (Případně ji můžete se samolibým úsměvem doplnit informací, že později hrál manažera hotelu, který dělá pohovor s Jackem Nicholsonem v Osvícení z roku 1980). Fleminga showbusiness brzy unavil. Prohlašoval, že „filmový a televizní svět v Americe je zatracená džungle“, a celkem pochopitelně tedy přilnul k šviháckému Irovi jménem Kevin McClory, s nímž ho v roce 1958 seznámil společný přítel Ivar Bryce. McClory tehdy pracoval jako asistent Johna Hustona na filmech jako Africká královna (1951) a při této práci seznámil Liz Taylorovou s jedním z jejích manželů. Bryce dal McClorymu k přečtení několik Flemingových románů. Následovala série setkání nad úvahami o možnosti uvedení Bonda na stříbrné plátno. Donald Zec, životopisec Cubbyho Broccoliho, k tomu poznamenává: „Většina debat se odehrávala v McCloryho domě v londýnské čtvrti Belgravia, kde na jídlo a pochybnou hygienu
Plakát: Isabel Eelesová
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205912