„Takže to, chlapci, sepište, ukončete, zabalte a zapomeňte,“ shrnul celou věc prostě Robert. V jeho hlase byla slyšet pochopitelná úleva. „Ještě musíme vrátit Luskovi ty jeho šmuky,“ připomněl jsem. „To je vlastně fakt. Tak holt budeme muset počkat, až se odněkud vynoří. Jen by mě zajímalo, kam zmizel a proč. Snad se to někdy dozvíme.“ Snad jo, napadlo mě. Zato on se nikdy nedozví, jak nám svým odjezdem a vlastně celou tou svou žádostí o pomoc zamotal hlavu. A taky se nedozví, jaké má štěstí, že mu doma v koupelně namísto vany stojí masážní sprchový kout. Kdo ví, co všechno by pro něj nakonec znamenal opak. Tak jako tak se ale přede mnou rýsoval volný víkend, dokonce snad s hlavou vyčištěnou od toho spletence podivností kolem jakési mrtvoly bez těla. A naopak s jedním až moc živým tělem v dosahu. Ještě když jsem se ráno hrabal z postele, tak mi Eva pod přikrývku zajela rukou a o něco se pokoušela, ale já byl rád, že se pohybuju. „Tak zase večer,“ řekla rozespale. Tak zase večer? Bere to nějak hopem, napadlo mě. Ačkoli proč vlastně ne, sám ani nevím, co bych jinak večer dělal. Po příjemném dopoledni, s výhledem příjemného večera a vlastně celého víkendu už zbývalo nějak přežít těch pár hodin od oběda do čtvrté. A ty se ukázaly být, jak jinak, taky příjemnými. Ozval se totiž pan architekt s tím, že prý jsme ho hledali. Přesněji řečeno se snad po něm sháněl Robert, ale ten mu teď nebere telefon, tak volá mně. No jistě, Robert je právě na odborné tělesné přípravě, což v překladu znamená, že si šli s ostatními šéfíky začutat fotbal. „Ano, sháněli jsme vás,“ potvrdil jsem do telefonu. „A protože o vás nikdo nic nevěděl, trochu nás to vyplašilo.“ „Omlouvám se, ale v pátek dopoledne mi volali příbuzní, že matka měla mrtvici. Ona žije u nich v Ostravě, takže
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205893