„Nic.“ „Já to viděla, Jednoranný Finchi!“ Atikus se na podpatku otočil za slečnou Maudií. Beze slova se na sebe podívali a Atikus nasedl do šerifova auta. „Pojď sem,“ řekl Jemovi. „K tomu psovi se nepřibližujte, rozumíš? Nechoďte k němu blízko, je stejně nebezpečný zdechlý jako živý.“ „Ano, tatínku,“ řekl Jem. „Atiku –“ „Copak, synku?“ „Nic.“ „Co je s tebou, chlapče, ztratils řeč?“ řekl pan Tate a zazubil se na Jema. „Copak tys nevěděl, že tvůj táta je –“ „Ale mlčte, Hecku,“ řekl Atikus, „pojedeme zpátky do města.“ Když odjeli, šli jsme si s Jemem sednout na schody před dům slečny Štěpánky. Čekali jsme, až přijede Zeebo s odpadkovým autem. Jem seděl, jako by ho praštil palicí, a slečna Štěpánka vykládala: „Chm, chm, chm, koho by napadlo, že se v únoru vztekne pes? Třeba ani nebyl vzteklej, třeba jen tak bláznil. Nechci vidět, jak se bude Harry Johnson tvářit, až se vrátí z mobilský túry a zjistí, že mu Atikus Finch zastřelil psa. Nic bych za to nedala, že jenom někde nachytal blechy –“ Slečna Maudie řekla, že by slečna Štěpánka zpívala jinou, kdyby si Tim Johnson ještě vykračoval po ulici, že se to stejně brzo zjistí, pošlou jeho hlavu do Montgomery. Jem začal nejasně rozvažovat: „Vidělas ho, Čipero? Vidělas, jak tam stál jakoby nic?… A najednou se celej uvolnil a vypadalo to, jako by s ním ta puška srostla… a vyřídil to tak rychle, jako… já musím mířit deset minut, než něco trefím…“ Slečna Maudie se zlomyslně ušklíbla. „Tak co, slečinko,“ řekla, „pořád si ještě myslíš, že tvůj tatínek nic nedokáže? Ještě se za něho stydíš?“ „Už ne,“ řekla jsem pokorně. „Onehdy jsem ti zapomněla říct, že kromě toho, že hrál na brumli, byl Atikus Finch svého času nejlepším střelcem v maycombském okrese.“ „Nejlepším střelcem…“ opakoval Jem.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205837
„Přesně tak, Jeme Finchi. Teď budeš snad i ty zpívat jinou. To je nápad, copak jsi nevěděl, že měl jako chlapec přezdívku Jednoranný Finch? To zamlada na Můstku, když patnáctkrát vystřelil a trefil čtrnáct holubů, bručel, že plýtvá střelivem.“ „Jakživ o tom nic neřekl,“ mumlal Jem. „Jakživ o tom nic nevykládal, co?“ „Ne, slečno.“ „Že si teď nevyjde někdy na lov,“ divila jsem se. „To vám snad vysvětlím,“ řekla slečna Maudie. „Jestli váš otec něčím vyniká, tak tím, že má šlechetné srdce. Mít dobrou mušku, to je dar od boha, nadání – to se ví, k dokonalosti je třeba cviku, ale střelba, to je něco jiného než hraní na piano nebo podobné věci. Myslím si, že možná odložil pušku, když si uvědomil, že se mu od boha dostalo nespravedlivé výhody před většinou ostatních tvorů. Asi se zařekl, že nevystřelí, pokud nebude muset, a dnes musel.“ „Mně připadá, že se má čím pyšnit,“ řekla jsem. „Lidé, kteří mají všech pět pohromadě, se nikdy nepyšní svými schopnostmi,“ řekla slečna Maudie. Viděli jsme přijíždět Zeeboa. Zezadu z odpadkového vozu vytáhl vidle a opatrně nabral Tima Johnsona. Vhodil psa na vůz, potom na místo, kde se Tim svalil, i kolem dokola nalil něco z galonové konve. „Nějakej čásek sem nechoďte,“ křikl. Po cestě domů jsem řekla Jemovi, že v pondělí budeme mít panečku ve škole o čem povídat. Jem na mě vyjel. „Nic o tom nevykládej, Čipero,“ řekl. „Cože? To se ví, že budu. Nemá každej za tátu nejlepšího střelce v maycombským okrese.“ Jem namítl: „Já myslím, že kdyby chtěl, abysme to věděli, byl by nám to řekl. Kdyby si na tom zakládal, byl by nám to řekl.“ „Třeba na to jen pozapomněl,“ hájila jsem svou. „Ba ne, Čipero, tohle je něco, co ty těžko pochopíš. Atikus je už starej, ale mně by bylo jedno, i kdyby nic nedovedl – bylo by mi fuk, i kdyby vůbec nic nedovedl.“ Jem sebral se země kámen a bujně jej hodil na garáž. Rozběhl se za ním a zavolal přes rameno. „Atikus je džentlmen zrovna jako já!“
–11–
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205837
Když jsme byli s Jemem malí, omezovali jsme svou působnost na jižní část našeho sousedství, ale když jsem už chodila do druhé třídy a trápit Bubu Radleyho se nám omrzelo, přitahovala nás často obchodní čtvrť Maycombu, kam vedla cesta kolem pozemku paní Duboseové. Nebylo ani možné jít do města jinudy než kolem jejího domu, pokud jsme si nechtěli zajít půldruhého kilometru. Dřívější kratičká setkání s paní Duboseovou ve mně nezanechala touhu po dalších, ale Jem řekl, že jednou dorůst musím. Paní Duboseová žila sama, až na černošskou služebnou, která ji ustavičně obskakovala. Bydlela o dvě čísla nad námi v domě s příkrými předními schůdky a zastřešeným vchodem. Byla už hodně stará; většinu dne trávila v posteli a zbytek v kolečkovém křesle. Povídalo se o ní, že ve spoustě šál a plédů nosí schovanou konfederační armádní pistoli. Jem i já jsme ji nenáviděli. Seděla-li na verandě, když jsme šli okolo, sjela po nás vždycky zlobným pohledem, podrobila nás nemilosrdnému výslechu ve věci našeho chování a udělila nám chmurnou předpověď, co z nás bude, až vyrosteme, jež vždy vyzněla tak, že z nás nebude nic. Dávno jsme se vzdali myšlenky obcházet její dům po protější straně ulice; vedlo to jedině k tomu, že zvýšila hlas a zasvětila do věci celé sousedství. Kdybychom se bývali rozkrájeli, v ničem jsme jí nevyhověli. Když jsem pozdravila, jak jsem dovedla nejroztomileji: „Jak se daří, paní Duboseová,“ dostala jsem odpověď: „Neříkej mi, jak se daří, ty holčice ošklivá! Řekni dobré odpoledne, paní Duboseová!“ Čišela z ní zášť. Jednou zaslechla, že se Jem zmínil o našem otci jako o „Atikovi“, a málem ji ranila mrtvice. Kromě toho, že jsme byli podle ní ti nejdrzejší a nejneuctivější frackové, jací jí přišli do cesty, řekla nám ještě, že je to velká škoda, že se Atikus po matčině smrti znovu neoženil. Naše matka prý byla ta nejpůvabnější dáma, jakou kdy země nosila, a je do nebe volající, jak Atikus Finch nechává její děti zpustnout. Já jsem se už na maminku nepamatovala, ale Jem ano – někdy mi o ní vyprávěl – a úplně zesinal, když na nás paní Duboseová tu řeč vychrlila. Když Jem přežil Bubu Radleyho, vzteklého psa a další hrůzy, usoudil, že je zbabělé dojít jen ke schodům před domem slečny Ráchel a tam
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205837