/ 98 / Z nich nejvýraznější je koncentrování nemrtvých osob do vymezeného fikčního prostoru, do „komory zmrtvýchvstání“ v pátém patře vinohradského činžáku a na Olšanské hřbitovy. Tyto dvě sousedící lokality můžeme společně označit jako Olšanský areál nemrtvých. Segregace nemrtvých do vymezeného fikčního prostoru imituje operaci vytvářející dvojdomý svět mytologický. Na rozdíl od světa mytologického není však hranice mezi areálem nemrtvých a prostorem živých zcela neprostupná: nemrtvý dědeček může vyklouznout z komory, aby navštívil živou paní Soškovou, Nanynka Šmídová je schopna vyjít z Olšanského hřbitova, aby se podívala na akrobatické představení svého živého otce a bratra. Tyto úniky jsou však výjimečné a krátkodobé. Jedině Alice Davidovičová uniká z komory opakovaně a vyhledává svého živého milého. To je důkazem zvláštního postavení Alice ve světě nemrtvých, kterému ve světě živých odpovídá postavení Diviše Paskala. Vztah této zvláštní dvojice je důležitým rysem struktury fikčního světa Podobojí a musíme se jím zabývat podrobněji. Paskal je obdobou některých mytologických hrdinů, zvláště Orfea nebo Odyssea, jimž se dostalo privilegia proniknout ze světa živých do světa záhrobního. K maskování logicky nemožného světa světem mytologickým tedy v tomto případě přispívá implicitní intertextualita. Diviš, původně student etnografie, je světem nemrtvých podivně přitahován. Otvírá okno světlíku, „přehazuje a pak napíná lano a pak ve výši pátého patra přelézá z jednoho břehu na druhý“ (51). Zůstane však viset rozpjatý ve světlíku a musí být vytažen zpátky. Jeho výprava do komory nemrtvých nemůže být úspěšná, protože dosud neprošel událostí smrti. Nicméně má už ten svět v sobě, „vdechl ho se světlíkovým vzduchem“ (51). Když v té chvíli uvidí z okna živým neviditelnou Alici Davidovičovou dole na ulici, je zřejmé, že se stal společníkem nemrtvých, že bude od této chvíle žít „podobojí“. Sbližuje se s Alicí, navštěvuje ji v komoře a vede s ní dlouhé rozhovory (54). Chce ji dokonce vyvést z komory a oženit se s ní, nejen proto, že vždycky „toužil po nemožných věcech“, ale zřejmě hlavně proto, že ji miluje (72). Divišovo privilegované „podobojí“ mu umožňuje pochopit modalitu fikčního světa, v němž se nachází: „Diviš Paskal začíná chápat – mrtví žijí mezi námi dál svým obyčejným životem… Mrtví žijí dál, ale my je nevidíme“ (72).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205725
/ 99 / V posledním oddíle románu se symetricky vrací „okno dětského pokoje“ v pátém poschodí činžáku a Diviš opět z tohoto okna vidí Alici, která stojí na ulici. Naskýtá se možnost uzavřít román kruhovým příběhem, ale toto uzavření musí být zamítnuto, protože logicky nemožný svět nemůže generovat koherentní příběh. Místo toho se v závěru jen potvrzuje, co bylo již dříve naznačeno: Alice „není docela tam ani tady, v tom tkví její svízel, ale také její naděje“. Přes Divišovu zradu (167) nemůže se Alice od něho odloučit, protože jsou spojeni tím, že jsou „oba uprostřed, i když přicházejí z opačných stran. A teď si jdou vstříc, aby se navzájem podepřeli“ (173). A tak se v samém závěru nekončí žádný příběh logicky nemožného světa, nýbrž otvírá se transformace fikčního světa vznikem další oblasti: vynořuje se svět „podobojí“, říše, v níž se mohou setkat Diviš a Alice, i když Diviš se do tohoto „mezisvěta“ dostává ze světa živých, kdežto Alice ze světa nemrtvých. Víme, jak se to podařilo Divišovi, ale nevíme, jakou cestou se tam dostala Alice. Textura nám však dává podnět ke spekulaci, že Alice je výjimečná postava ve skupině nemrtvých: „Alice chce vidět,… nezavírá oči, trpně se nepoddává všeobecné netečnosti, neuzavírá se ve svém omezeném světě a snaží se vstoupit do světů jiných lidí, podat jim pomocnou ruku, neboť Alice je přesvědčena, že ani v tomto svízelném postavení není všechno ztraceno, pořád zůstává určitá naděje…“ (155). Můžeme se tedy dohadovat, že Alicin přechod ze světa nemrtvých do světa podobojí byl umožněn tím, že v ní ne uhasla láska k životu. Avšak o logicky nemožných světech nelze vyslovovat jednoznačná tvrzení. Samo klíčové (a titulní) slovo „podobojí“ má u Hodrové dvojí význam. Za prvé označuje dvojdomý svět slučující svět živých a svět nemrtvých, za druhé označuje meziprostor mezi světem živých a nemrtvých, ve kterém se pohybují „hrdinové“ příběhu Alice Davidovičová a Diviš Paskal. V tomto druhém smyslu je svět podobojí hybridním fikčním světem, světem, ve kterém se mohou setkat osoby, které prošly událostí smrti, s těmi, které touto branou ještě neprošly. Pojednal jsem o důležité úloze metamorfózy v Podobojí. Je třeba ještě poukázat na zvláštní její druh, který je předpokladem ich-formových monologů. To jsou občasná intermezza v sémanticky složitém, ale formálně jednolitém er-formovém vyprávění. Jde v nich o proměnu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205725
/ 100 / neživotných fikčních předmětů nebo živočichů v životné fikční osoby obdařené jazykem. Po této proměně může promlouvat komora „zmrtvýchvstání“ (10), Olšanský hřbitov (23), kůže (43), Alicin štucl (74), bourec morušový (111). Zvláštním případem je monolog dušiček (49–50), v němž dostáváme informaci o stavu, vlastnostech a způsobu existence dušiček, což je, jak jsem řekl, mytologizovaná forma nemrtvých bytostí. Víme již, že rozhodující událostí v příběhu fikčních osob Podobojí je smrt, proměňující většinu živých fikčních osob v osoby nemrtvé. Jde vlastně o hromadnou metamorfózu, která postihla svět v katastrofě války a holocaustu. Babička Davidovičová „vyletěla komínem někde v Polsku“ (47), dědeček skonal zřejmě na následky mučení v Hagiboru, Alice spáchala sebevraždu skokem z okna jejich bytu obráceného k Olšanským hřbitovům, pan Turek a pan Klečka byli patrně zrazeni a skončili ve strašnickém krematoriu (94); i Herr Hergesell umírá v důsledku války. Později jsou zabiti v automobilových nehodách Nanynka Šmídová a Pavel Santner (88). Na Olšanech se také dočasně objeví jakýsi „mládenec z pece ohnivé“, ale ten se nestane členem olšanských nemrtvých – „zanevře na celý svět“ (117–118) a brzy je odvezen do Všetat. Zato se ke komunitě nemrtvých přidružují čeští obrozenci, kteří prošli smrtí již v dávnější minulosti, ale jsou vyvoláni z hrobů až událostmi 60. let. Další událostí velké historie, která zasáhla do fikčního světa Podobojí, je příjezd „morových pacholků“. V Olšanském areálu nastal zmatek, ale zároveň tato pohroma měla za důsledek, že „se oba světy začaly prostupovat víc než dosud. Několik dušiček vyběhlo ze hřbitova a vmísilo se do davu“ (108), je možný i vzájemný kontakt mezi nemrtvými a živými jednotlivci. Dokládá to kapesníček, dar živého Tomáše Hamzy nemrtvé paní Havlíčkové. V souvislosti se smrtí Anny Paskalové si musíme klást jednu otázku, která má důležitost pro skladbu světa nemrtvých. Proč právě ona (nebo jsou snad i jiné takové fikční osoby?) není přijata do světa nemrtvých, proč po své smrti mizí z fikčního světa? Otázka je kladena zvlášť akutně vzhledem k osobám nemrtvých vlastenců. Je jejich výběr – Kollár, Palacký, Šafařík, Havlíček a jeho žena, Sabina – řízen nějakým strukturním či funkčním kritériem, anebo je to výběr čistě náhodný?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205725