Jeden z chlapců byl spatřen na autobusové zastávce v ulici Karlavägen. Starší paní, která zatelefonovala na policii, přikývla, když před ni Fredrika položila fotografie obou dětí. „Byl to tenhle,“ ukázala na chlapce jménem Simon. „S tímhle jsem mluvila.“ „Mluvila?“ zopakovala Fredrika. „A o čem?“ „Ptala jsem se ho, kolik je hodin, a on mi slušně odpověděl.“ Fredrika se zadívala na fotografie, které policii dodali rodiče. Oba se tvářili velmi vážně. Obzvlášť Simon vypadal zádumčivě. Druhý z chlapců, Abraham, působil sebevědoměji, až drze. Jemu podobní strkají klukům, jako je Simon, jen tak z legrace hlavu do záchodu, napadlo Fredriku. Vzápětí se však zarazila. Co ji to jen napadlo? O dětech by člověk měl smýšlet jen v dobrém. Musíme si uvědomit, že to nejsou hotoví lidé, a musíme je chránit. Co si to vůbec dovoluje, připisovat dětem podle fotografií tak odporné vlastnosti? „Nevšimla jste si u něj něčeho zvláštního?“ zeptala se Fredrika, která chtěla mít výslech co nejdřív za sebou a vyrazit s Alexem do sídla Šalamounovy obce. „Vlastně ano,“ přikývla svědkyně. „Tvářil se rozzlobeně.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205700
„Rozzlobeně?“ „Ano. Jako by byl na někoho pořádně naštvaný. A taky mě překvapilo, že nenastoupil do autobusu.“ „Proč vás to překvapilo?“ „Protože bylo vidět, že na něj čeká. Na té stanici sice staví několik různých linek, ale viděla jsem, jak zareagoval, když se autobus blížil. Jako by chtěl nastoupit, ale nakonec si to rozmyslel a zůstal stát na místě. Jako by se nemohl rozhodnout.“ Fredrika se pokusila představit si ten výjev. Chlapce stojícího ve vánici na autobusové zastávce. Bylo pár minut po čtvrté hodině a tenis začínal v půl páté. Ačkoli podle výpovědi rodičů jezdil Simon na tréninky už převlečený, neměl času nazbyt. Fredrika se domnívala, že do autobusu nenastoupil proto, že čekal na Abrahama, který měl zpoždění. Jenže proč? Trénink jim přece začínal současně. Fredrika poděkovala svědkyni za její čas a ukázala jí, kudy se dostane z budovy. Simonovy stopy tedy končí na autobusové zastávce. Takže mají alespoň nějaké místo, z něhož můžou vyjít. „Musíme si sednout a shrnout si, co všechno víme,“ prohlásila Fredrika o chvíli později, když seděli v autě a mířili na Östermalm. „Copak jsme si to ještě neshrnuli?“ namítl Alex. „Myslím, že ne. Pořád se něco dělo. Nejdřív ta vražda a pak se ztratili ti kluci. Sice děláme, co můžeme, ale potřebujeme se zastavit a všechno si promyslet. Víme například, odkud ti kluci zmizeli?“ „Snad cestou na tenis, ne?“ odvětil Alex. „Oba si šli ze školy udělat úkoly ke kamarádům a ve čtyři hodiny měli sraz na té autobusové zastávce.“ „To je pravda. Jenomže to vypadá, že do toho autobusu vůbec nenastoupili, ne?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205700
„Nejspíš ne. Aspoň si je nepamatuje žádný z řidičů, který přes tu zastávku tou dobou jel.“ „Co z toho vyplývá? Že by z nějakého důvodu změnili program? Nebo se rozhodli jít pěšky? Ta paní, která viděla Simona na zastávce, tvrdí, že vypadal, jako by chtěl nastoupit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.“ Alex zabrzdil před přechodem pro chodce a nechal přejít muže s kočárkem. „Předpokládejme, že čekal na Abrahama,“ pokračoval. „A když ten nakonec dorazil…“ „Tak co?“ „To netuším,“ připustil Alex. „Na té zastávce stopy končí.“ „Ne,“ zavrtěla hlavou Fredrika. „Tam končí jen Simonovy stopy. Bylo by skvělé, kdyby se nám podařilo zjistit, jak to bylo s Abrahamem. Co víme o jejich mobilech? Podařilo se nám je lokalizovat?“ Přiblížili se k sídlu Šalamounovy obce a Alex se poohlížel po volném parkovacím místě. Auto se pomalu šinulo ulicí, pod koly mu křupal sníh. „Zjišťoval jsem to, zatímco jsi mluvila s tou paní. Oba mobily jsou buď vypnuté, nebo nemají signál. Zažádal jsem o výpisy hovorů za poslední tři měsíce. Měli bychom je dostat během pár hodin.“ „Víme aspoň, komu volali naposledy?“ zajímala se Fredrika a ukázala před sebe. „Tamhle je jedno volné místo.“ Alex popojel a zacouval do mezery mezi auty. „Simon mluvil po škole s mámou. Prý působil úplně normálně a říkal, že by si k večeři dal masové kuličky.“ „Což znamená, že měl v úmyslu se po tenise vrátit domů,“ přemítala nahlas Fredrika. „A co Abraham?“ „Ten mluvil cestou na autobus se svým tátou. Nemůžeme ovšem vědět, jestli mu pak nevolal ještě někdo.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205700