Donna. Kdyby rozpoutal rvačku, bezpochyby by okamžitě zavolala na policii a vzhledem k tomu, že jeden od nich seděl přímo v ulici a celému spektáklu z auta přihlížel, ani by jim moc dlouho netrvalo sem přispěchat. Na tohle neměl čas. Beze slova se opět obrátil na podpatku a dusal zpátky do domu. Schody bral po dvou. Vřítil se do své ložnice, cestou popadl v pokoji pro hosty další tašku a šlapal přitom po Oliviiných šatech, které byly roztroušené po podlaze. Vytahoval šuplíky a bral si z nich to nejnezbytnější, co bude potřebovat. Věděl, že po opuštění města nebude moci používat kreditní kartu, takže si cestou bude muset vybrat maximum ze všech čtyř karet. To by mu mělo na nějakou dobu vydržet. Nechá se odvézt taxíkem do kanceláře a štípne nějaké auto z tamního vozového parku. Do pondělka nikomu chybět nebude a možná ani pak ne. Napíše je na někoho, kdo je zrovna na dovolené. Uchopil fotografii, kterou strhl paní Evansové ze zdi. Už ji sice nepotřeboval, nehodlal ji tu však nechat policii napospas. Jakmile zosnoval plán, zničehonic byl klidný. Zbývá už jen ten počítač. Ale když se nad tím tak zamyslel, nenacházelo se v něm vlastně nic, co by ho z něčeho usvědčovalo. Policie to nepochopí, ale to je její problém. Dvě minuty nato už byl sbalený a tentam – vyšel dveřmi na terasu, pak to vzal zahradou za domem a přes plot zmizel v polích.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205621
22 Neděle Neděle byla pro Toma Douglase prostě jen jedním z dnů v týdnu. Víkendy nikdy nepovažoval za nic mimořádného, jelikož zločinci rozhodně nemívají ve zvyku o sobotách a nedělích odpočívat, a tak už byl v půl osmé ráno opět v operačním středisku. Bývalo by se mu hodilo rozjet se do Cheshiru a zjistit, co se to přesně stalo na jeho chatě, jenže Olivia Brookesová i se svými třemi dětmi byla dosud nezvěstná a na celém případu bylo cosi, co se mu ani trochu nepozdávalo. Po skončení včerejší směny, která mu připadala nekonečná, se zastavil u Leo a kvůli tomu se teď cítil ještě unavenější a otrávenější. Na jednu stranu byla vzhledem k tomu, co se odehrálo na chatě, soucit sám a nabídla se, že se tam ještě dnes rozjede a trochu to tam místo něj dá do pořádku. Na druhou však Tom netoužil po ničem jiném než si s ní vlézt do postele, pomilovat se a celou noc spát jako dudek vedle jejího nahého těla. A na kratičký okamžik nabyl pocitu, že to mezi nimi přece jen někam spěje. Koupila jednoduché suroviny, které potřeboval na kuře v mascarpone a omáčce z bílého vína – jídlo, které dokázal ukuchtit během pár minut, a při vaření si vždycky odpočinul. Moc se mu líbil její podkrovní byt: jeho otevřenost, teplo holých cihel tvořících jednu stěnu i bytelné trámy, které vše podpíraly. Tato renovace v jednom z mnoha přebudovaných starých manchesterských skladišť měla opravdu styl a Leo příbytku postupně vtiskávala svoji osobitost. A tak se pustil do vaření a současně si s ní povídal – Leo seděla schoulená na pohovce a sklenka červeného, již držela v ruce, jí téměř dokonale ladila s tmavým odstínem rtěnky. Měl pocit, že od chvíle, co Leo poznal, si ještě nikdy neoblékla nic barevného. Vždycky nosila jen černou a bílou, ovšem v naprosto úžasných kombinacích. Barevnost všemu vždy dodávala pouze rtěnka, tu a tam i masivní rudý náhrdelník, případně tmavorudý lak na nehtech na nohou, nikdy však
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205621
na rukou. Pro tento večer zvolila přiléhavé bílé kalhoty a černobíle pruhovanou blůzu bez rukávů, která byla sice splývavá, ale současně se jí při pohybu jaksi dařilo obepínat jí postavu. Dlouhé ebenové vlasy měla dnes vlnité, tak jak to měla nejraději, a věnovala mu veškerou pozornost, zatímco Tom restoval kuře na olivovém oleji a líčil jí svůj den. „A co ti říká instinkt, Tome? Zapomeň na chvíli na důkazy. Většinou umíš skvěle nahlédnout pod povrch,“ řekla Leo. „Na Robertu Brookesovi mi něco bytostně nehraje. Teda abych pravdu řekl, tak nejen na Robertovi. Na celé té situaci. S Olivií – tou pohřešovanou – jsem se poznal už před devíti lety.“ Tom jí přiblížil svá minulá setkání s Olivií a její rodinou a současně přilil do pánve bílé víno, přihodil pár bobkových listů a začal sekat estragon. „Potíž je v tom, že jsem nikdy nevěřil, že by její rodiče zemřeli nešťastnou náhodou. A nevěřila tomu ani Olivia.“ „A co jsi s tím tedy dělal?“ vyzvídala Leo, nikoliv nepřípadně. „Nic.“ Zahlédl, jak se zachmuřila, a došlo mu, že takhle nemluví ten Tom Douglas, jakého Leo zná. „Hele, já to zkoušel. Jenže podle toho, co jsme zjistili, nemohl kromě Olivie na jejich smrti nikdo nijak vydělat. A Olivia byla zdrcená. Právě ona nejhlasitěji ze všech prohlašovala, že nemohlo jít o nešťastnou náhodu. Pořád dokola opakovala, že byl její otec alarmy přímo posedlý. A měla pravdu. Poplašné zařízení proti vloupání bylo prvotřídní a detektorů kouře měli v domě víc, než jsem kdy na jednom místě viděl.“ Tom přilil kuřecí vývar a všechno promíchal. „Při ohledání místa činu se nic nenašlo. Poplašné zařízení bylo vypnuté, což podle Olivie nebylo nic neobvyklého, když byli doma. Po násilném vniknutí však nikde nebylo ani stopy. Museli jsme to odložit.“ „A byla Olivia už tou dobou vdaná?“ zeptala se Leo. „Ne. Zrovna se seznámila s Robertem, ten však čekal v jejím starém bytě a zavolal jí, aby zjistil, kde se zdržela. Místo ní jsem mu to tehdy zvedl já. Když jsem mu řekl, co se stalo, ihned přijel, aby jí případně nějak pomohl.“ Nato usoudil, že už omáčka dostatečně zhoustla, a tak do ní vmíchal mascarpone a okořenil ji estragonem a špetkou černého pepře. „Z nějakého důvodu jsem s tím nebyl spokojený. Přemítali jsme, jestli v tom třeba nemá prsty ten její íránský přítel, nenašli jsme ale
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205621