Kdysi to totiž byla naše písnička. Ne jako zamilovaného páru, ale spíš náctiletých rebelů bez příčiny. Naše hymna, naše Thunder Road. Alabama zpívají o příjezdu do malého města, o dosažení svých cílů a o životě pro lásku a Billy a já společně vyřváváme slova. Je to skvělé. Dokonalé. Billy stlačí plynový pedál až k zemi a nechá za námi oblak prachu. Připadám si, jako by mi bylo znovu šestnáct. Život byl tehdy snad ný – naší největší starostí bylo, kam si v pátek večer vyrazíme. Říká se, že mládím se plýtvá na mladé, a je to pravda. Jenže mladí za to nemůžou. Můžete jim opakovat donekonečna, že si mají vážit každého prožitého dne, ale oni to prostě ignorují. Nemají to totiž s čím porovnat. Až potom, když už je pozdě – když mají platit složenky a dodržovat termíny –, si uvědomí, jak sladké, nevinné a vzácné to byly chvíle. Další interpret prozpěvuje o hromových ptácích, o celonoční jíz dě autem a o volbě vlastní životní cesty. Billyho první auto byl hro mový pták, Thunderbird. Zahlédli jste ho v New Yorku, vzpomíná te? Koupil ho jako rachotinu, ale během víkendů a mnoha dnů, kdy šel za školu, si ho dal do kupy. Na jeho zadním sedadle jsem přišla o panenství. Po maturiťáku. Ano – odpovídám statistice. Tehdy jsem to považovala za nejroman tičtější způsob, za vrchol dokonalosti. Ovšem – a jsme zase u toho – tehdy jsem to neměla s čím porov nat. Billy to auto miloval. Vsadila bych svůj diplom z ekonomky na to, že ho má ještě v garáži v L.A. Nepřestávám zpívat, jen se u toho chytnu oběma rukama popru hů svého postroje, protože Billy žene auto do 360ti stupňové zatáč ky. Hrozivý manévr. Sešlápnete plyn až k podlaze, strhnete volant a zatáhnete ruční brzdu. Takhle se dělají správné hodiny – tedy pokud vám to zrovna neutrhne převodovku. Ze země se zvedne prach a čelní sklo ohodí kamínky. Takhle to mezi námi vždycky bývalo – příjemné a nekomplikované. Tedy, ale spoň tady v Greenville. Když jsem odešla na vysokou, jeden druhému jsme se vzdálili. Už z nás nebyli Bonnie a Clyde, spíš Wendy a Peter Pan. Ovšem tady,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205620
když jsme tu jen my dva a zbytek světa jako by neexistoval, mohli bychom být zase ty dvě děti jako kdysi. Děti, co toužily po stejných věcech a snily stejné sny. Kola se roztočí a Billy to rozjede po nezpevněné rovině. Jako by chom letěli. Připadám si svobodná. Všechno na světě je mi najednou jedno. A co je na tom úplně nejlepší? Poprvé za čtyři dny nemyslím vůbec na Drewa Evanse.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205620
Kapitola 11
K
dyž se dostaneme zpátky k Billyho hotelu, je už tma. Unavení, zaprášení a rozesmátí vklopýtáme do jeho pokoje. Svalím se na gauč a Billy sebere z kuchyňského pultu lístek. „Kde je Evay?“ Zvedne papírek do vzduchu. „Odjela zpátky do L. A. Zdejší vzduch jí prej zanáší póry.“ „Nevypadáš, že by tě to trápilo.“ Vyndá z ledničky dvě piva a pokrčí rameny. „Kašlu na ni. Tako vejch holek je.“ Popadne kytaru položenou na konferenčním stolku a zabrnká na pár strun. Pak sáhne pod polštář a vytáhne průhledný igeliťák. Hodí ho po mně. „Ještě pořád balíš nejlepší jointy na východ od Mississip pi, nebo už ses přizpůsobila kolektivu u vás ve firmě?“ Ušklíbnu se a sáček s trávou zvednu. Ubalit pořádného jointa vy žaduje soustředění. Cpát do něj moc trávy je plýtvání, a pokud jí do něj dáte moc málo, ztratí na účinku. Je to celkem uklidňující práce. Asi jako pletení. Olíznu okraj papírku a uhladím. Pak ho předám Billymu. Obdivně si ho prohlédne. „Jsi hotová umělkyně.“ Dá si jointa mezi rty a švihem otevře svůj zapalovač. Než se ale plamínek dotkne špičky, zase mu kovové víčko zaklapnu. „Nedělej to. Mohla bych se dostat do rauše.“ „No a?“ Povzdychnu si a pohlédnu Billymu upřeně do tváře. „Jsem těhotná.“ Vytřeští na mě oči a joint mu vypadne z pusy. „Kecáš.“ Zavrtím hlavou. „Nekecám, Billy.“ Otočí hlavu a zaboří oči do stolku. Chvíli nic neříká, a tak ticho přeruším sama.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205620