Kapitola 1
Anasztázia Vargová, Adélina babička, byla dcerou jednoho excentrického Maďara a milionáře (nebo naopak) jménem Zsigmond Varga, který byl otcem více než padesáti dětí, z nichž pouze osm bylo legitimních. Anasztázia patřila do této poslední skupiny a byla v ní nejmladší. Vždycky to byla sympatická osoba, která se uměla usmívat a měla tu tragickou vlastnost, jež se nazývá altruismem. Nedokázala projít kolem bídy, aniž se nesmírně dojala. Mnohokrát jí po červených lících stékaly slzy, stačilo jen, aby četla knihu, v níž se líčila bída, nebo aby prošla kolem žebráka u vchodu do kostela. Anasztázia měla kulatou tvář s vystouplými lícními kostmi značně v maďarském stylu, nosík jemný téměř jako ostří kuchyňského nože a ještě jemnější rty, bělostné zuby rostoucí pěkně jeden vedle druhého, beze spěchu, nepřekrývajíce se a spořádaně, bez jakéhokoliv třeštění, z čelisti tak dokonalé, že vypadala jako umělá. Vlasy měla právě tak hladké a temné, jako jsou temné lidské duše. A to i ty nejzářnější. V jejím životě není žádný velký příběh kromě jednoho, který poznamená její osud tak hluboce, že v ní vzklíčí zárodek šílenství a neplánované těhotenství. Stalo se to v roce 1946, v pohnuté době. Druhá světová válka skončila – skončila zároveň s Drážďanami –, Vargova
(101)
0def_kokoschkova_loutka244.indd 101
2.4.2015 9:07:06
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205527
rodina se rozdrobila a jen nemnoho jejích členů přežilo: všichni muži z té rodiny zemřeli ve válce, někteří hrdinně, jiní zbaběle, další náhodně. Nekonečné bombardování (protože takové výbuchy jsou mnohem hlubší, než o tom svědčí základy budov), jemuž bylo město vystaveno a které zabilo nesčetné tisíce civilistů, přežila pouze Anasztázia, sám Zsigmond Varga a čtyři vnuci, kteří měli zemřít několik měsíců po skončení války na spálu. Zatímco lékaři disponovali prostředky omezenými, Smrt jako vždycky disponovala prostředky až příliš četnými: někdy utečeme před medvědem, a vzápětí narazíme na nacistu; jindy utečeme před lvem, a vzápětí narazíme na ničivý mikrob, který si hoví v našich orgánech. Prcháme před tím, co je vně, a přitom utíkáme s nepřítelem uvnitř vlastního těla. Někdy přežijeme holocaust, aby nás skosil beta hemolytický streptokok skupiny A.
(102)
0def_kokoschkova_loutka244.indd 102
2.4.2015 9:07:06
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205527
Kapitola 3
Jednoho dne se Anasztázia procházela se služkou po břehu Labe, když tu uslyšela tichounké sténání, jež se téměř mísilo s vodami řeky. Služka se chytila své paní za paži a zrychlila krok, ale Anasztázia naopak zpomalila a snažila se zjistit, odkud ten temný nářek vychází. Bylo něco po druhé odpoledne, ale krajina jako by tonula v nočním šeru. U jedné zídky ležel obrovský černoch. Anasztázia ani chvilku nezaváhala a poslala služku pro doktora Brauna, rodinného lékaře. Mezitím, nevědouc, co dělat, si svlékla kabát a přikryla obra, který se třásl v horečce a oči měl obrácené v sloup, až bylo vidět bělmo. Potom mu Anasztázia zpívala, mnohdy falešně, nějaké písně.
(103)
0def_kokoschkova_loutka244.indd 103
2.4.2015 9:07:06
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205527