„Opravdu odplujete?“ zeptala se cestou pro jistotu. „Achilleus je paličatý, snadno se rozzuří a Agamemnón se k němu opravdu nechová hezky,“ vzdychl Patroklos. „Je to pravděpodobné.“ Jemu se zřejmě představa, že by tu ostatní Acháje nechali na holičkách, moc nezamlouvala. Ale Achilleus byl ten, kdo tu rozhodoval. Achilleův stan vůbec nebyl stan. Kus od břehu se tyčila ohrada z hrubě přitesaných, nahoře zašpičatělých kůlů, s vlastní, poměrně bytelnou bránou, která ale byla otevřená. Uprostřed prostoru chráněného palisádou stál dřevěný dům s rákosovou střechou. U vchodu byly do země zapíchané desítky kopí, kolem dveří a po stěnách se třpytily přilby, krunýře, štíty, náholenice a další součásti zbroje mužů, kteří měli tu smůlu, nebo možná podle Achillea tu čest, že padli jeho rukou, a jemu jako vítězi náležela jejich výstroj. Nebylo jich málo. V ohradě bučel dobytek a pod jednoduchým přístřeškem spalo několik žen a mužů. Tohle nevypadalo, že by tu Achájové byli na čtrnáctidenním zájezdu, když si tu Achilleus vybudoval takovou bytelnou haciendu. Jedna otrokyně vyskočila hned, jak zaslechla kroky příchozích. „Co poroučíš, pane?“ zeptala se Patrokla. „Nakrm to děvče a ulož ho někam ke spánku,“ požádal ji Patroklos. Pak se obrátil na Báru. „Neutečeš do rána, že ne? Achilleus by asi zuřil...“ Bára zavrtěla hlavou. Kam by taky utíkala? Mezi mrtvoly na bitevní pláň? „Jak se jmenuješ?“ Bára užuž chtěla odpovědět, že Kóné, ale přiznat Patroklovi, že jí říkají Šiška, to by se raději kousla do jazyka. Prozadit, že jí Polydóros přezdívá Eublefaré, Krásnobrvá, to jí zase připadalo jako chvástání. „Bára,“ řekla tedy popravdě. Patroklos kývl, že to bere na vědomí, a vešel do stavení. Za chvíli už Bára s kusem studené pečeně a chleba v žaludku usínala pod přístřeškem s Achilleovými otrokyněmi. Měla nádherný pocit ulehčení, že se jí to nakonec všechno podařilo zařídit, a ještě lépe, než myslela. Odplují. Vrátí se domů. Všichni budou v bezpečí – Patroklos a Achilleus v Řecku i Hektór v Tróji. Teď už jen vymyslet, jak se dostat zpátky do města.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205520
Kapitola 8
Ráno Báru probudil nezvyklý hluk a lomoz, ržání koní, hulákání mužů a štěkot psů. Hned se upamatovala, kde to včera usínala. Achilleus a Patroklos seděli v příjemném chládku před domem na sedátkách pokrytých pestrobarevně vytkávanými koberci a obsluhováni otrokyněmi mlčky snídali. Achilleus se tvářil jako sedm čertů a Patroklos byl jako na trní, jenjen vyskočit a přidat se k ostatním Achájům, kteří se podle zvuků, které sem doléhaly z ležení, chystali do bitvy. Rámus se pomalu vzdaloval, jak vojsko vyrazilo na bitevní pláň. Achilleus se teď tvářil ne jako sedm čertů, ale jako sedmihlavá saň, které někdo šlápl na ocas, a Patroklos si pohrával s bronzovým pohárkem. Bára dostala od jedné z otrokyň kus chleba s kozím sýrem, jinak si jí nikdo moc nevšímal, lépe řečeno, všichni po ní koukali, protože ji neznali, ale na nic se jí neptali a nic po ní nechtěli, protože Achilleus ohledně Báry žádné příkazy nikomu nedal a nikdo se ho netroufal jít vyptávat. Pak sem zdálky dolehl řev vojsk, která se právě srazila v boji, doprovázený řinčením zbraní. Báře neušlo, že oba dva, Patroklos i Achilleus, špicují uši jako netopýři. Hluk bitevní vřavy slábl a slábl, což mohlo znamenat jediné – Achájové vyhrávají a zahánějí Trójany zpátky k městu. „Jdeme na záď,“ vyskočil najednou prudce Achilleus a bez ohlédnutí zamířil z brány ven. Dnes měl na sobě naštěstí také suknici, nachovou, s okrajem zlatě protkávaným a lemovanou třásněmi. Patroklos ho okamžitě následoval. Bára neváhala ani chvilku a rozběhla se za nimi jako pejsek. Když vyšli za hradbu, stanula jako omráčená. V noci si toho nevšimla, ostatně měla úplně jiné starosti než pozorování okolí. Ležení Achájů nebylo ležení. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205520
Tedy nebylo to ležení, jaké si do téhle chvíle představovala – pár plátěných stanů na pláži a u ní kotvících několik korábů. Vypadalo to spíš... jako malé město. Ano, byly tu i větší a menší plátěné stany nebo jednoduché rákosové přístřešky, ale mezi nimi stálo možná dvacet podobných hrazených stavení, jaké patřilo Achilleovi. Aspoň kam Bára dohlédla. Ve výhledu jí totiž také bránily nesčetné lodě zčernalé dehtem vytažené ve třech řadách na břeh, některé byly od moře dobře sto metrů nebo dál. Všechny byly otočené přídí k moři, aby se daly snadno spustit na vodu. Mezi tím vším hořely táborové ohně, pobíhali psi, otroci a otrokyně, bučel dobytek v ohradách... Achilleus doběhl k jedné z lodí, vyskočil, zachytil se rukama okraje a s ohromující lehkostí se vyšvihl nahoru. Zlaté copy se ve vzduchu zavlnily jako klubko podrážděných zmijí. Patroklos za ním. Bára zůstala dole a zklamaně koukala na ty dva nahoru jako liška na kyselé hrozny. Pak si všimla, že o kus dál jsou o bort lodi opřené dvě klády svázané dohromady provazy. Ne každý asi chtěl podávat atletické výkony, když se loď třeba po přistání vykládala. Vyběhla nahoru. Ze zádě byl skutečně vynikající výhled jak na celé ležení, tak na bitevní pláň. Kdyby bojující vojska nevířila prach, byla by určitě vidět i Trója. Mlčky pozorovali vzdálenou bitvu. Achilleovi se ve tváři nepohnul ani sval, zato Báře bušilo srdce až v krku, když viděla, jak se vojska pomalu, ale jistě vzdalují od tábora. Achájové se po včerejšku vzpamatovali a dnes to byli oni, kdo vyhrávali, a Bára se klepala strachy o Polydóra, který se většině bojovníků ještě zkušenostmi rovnat nemohl. Čas od času se do ležení někdo z Achájů vrátil, protože utržil zranění, které mu nedovolovalo bít se dál. Proto také zůstávala brána v palisádě otevřená. Po drahné době si Bára všimla, že hluk bitevní vřavy sílí. To se Trójané vzchopili a tlačili Acháje zpátky k ležení. Bránou projelo spřežení ryzáků. „Agamemnón,“ poznamenal Patroklos. „Je zraněný, krvácí na ruce.“ „Agamemnón by mě nezajímal, ani kdyby za sebou vláčel vlastní střeva,“ ujistil ho Achilleus, ale Báře neuniklo, že jeho ledový klid je ten tam. Jak se boj přibližoval, začínal připomínat dychtivého hřebce, kterému 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205520