„Nejspíš ne. No nic. Jste tady.“ Montoya hovořil anglicky s pouze nepatrným přízvukem. Asi měl už jako kluk soukromého učitele. Teď vylovil z kapsy tužkovou svítilnu. „Otevřete pořádně oči.“ Posvítil mu do nich. Ta záře mu působila hotová muka, ale Wells byl na ošetřování po boji zvyklý. „Zornice máte normální.“ Takže krvácení do mozku se Wellsovi vyhnulo. „Ta pouta vám sundám. Pochopím, jestli se zlobíte, ale upozorňuji vás, že Mickey je velice loajální.“ Když Montoya odemkl náramek, pes souhlasně zavrčel. „Smím vám vysvětlit, proč tu jste?“ „Říkejte si, co chcete.“ Wells si nalil další pohárek vody. Chtěl už mít tuhle pitomost za sebou, aby se mohl vrátit do hotelu a spát, pokud mu to tedy bzukot v uších dovolí. „S vaším bývalým ředitelem jsme se poznali v Bogotě. Bylo to někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V době, kdy byl unesen.“ Když byl Duto nasazen v Kolumbii jako operativec, byl dva měsíce držen jako rukojmí, což nevěděl téměř nikdo mimo agenturu. „Říkal, že jste byl jedním z jeho agentů.“ „Sloužil jsem v armádě. Vyměňovali jsme si informace o FARC 14 . Comandante jsem mu říkal žertem. Neřídil mě o nic víc než já jeho. Vlastně jsem mu pomohl, když byl zajat.“ „Myslel jsem, že to byla práce speciálních jednotek.“ „Ty by ho bez nás nikdy nenašly.“ Poněkud revizionistická historka, která ale mohla být docela dobře pravdivá. „A co vy jste zač?“ Vlastně se ale Wells ani ptát nemusel. Montoyova plynulá angličtina a bílá pleť ho jasně řadily ke kolumbijské aristokracii. „Vyrostl jsem v Bogotě. Celý život jsem se snažil bojovat se spodinou.“ 14
98
Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo, zkratka FARC nebo FARC – EP (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – lidová armáda), je kolumbijská ultralevicová povstalecká organizace, která od šedesátých let 20. století vede guerillovou válku proti tamní vládě a paramilitantním frontám (AUC). Představitelé Kolumbie, Spojených států amerických a Evropské unie ji označují jako teroristickou organizaci.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205247
„Chcete říct s partyzány, co se snaží udržet při životě svoje rodiny.“ „S komunistickou špínou, co si myslí, že krást je snazší než pracovat.“ Dobrman Mickey vycítil podráždění svého pána a znovu zavrčel. Nejvyšší čas převést hovor na bezpečnější půdu. Po pravdě řečeno toho Wells o občanské válce v Kolumbii mnoho nevěděl. „Jak dlouho jste byl v armádě?“ „Odešel jsem v třiadevadesátém. Nikoliv z vlastního rozhodnutí.“ „Nemáte Aspirin, Juane Pablo? Nebo Advil?“ Montoya vstal. Mickey se zvedl, aby jej následoval, ale Montoya jen cosi španělsky zabručel a pes si znovu sedl. Nebylo divu, že Montoya Wellsovi bez obav sundal pouta. Wells tu byl vězněm i bez nich. Upřeně civěl na obraz na zdi, dokud se nevrátila jeho živá předloha. „Ibuprofen nebo Vicodin?“ Montoya zachřestil tabletkami jako krupiér kostkami. Wells bez zapíjení spolkl čtyři Advily. „Mluvil jste o tom, proč jste volal Dutovi.“ „Mluvil jsem o třiadevadesátém. Znáte moji přezdívku?“ Na odpověď Montoya nečekal. „Diecisiete. To znamená sedmnáct. Velel jsem rotě, která pronásledovala četu FARC, jež napadla jednu z našich hlídek. Ta vesnice se jmenovala Buenaventura. Tamní rolníci sympatizovali se spodinou. Neprozradili nám nic. Věděl jsem, že lžou, ale rozhodl jsem se neubližovat jim.“ Wells se snažil ani nepohnout hlavou. „Nechali jsme vesnici být a asi kilometr za ní jsme padli do léčky. Bomby, snajpr, několik palebných postavení. Velmi profesionální. Věděli o nás předem. Nepochybně se připravili, zatímco jsme byli ve vesnici. Trvalo nám tři hodiny, než jsme je zahnali. Ztratil jsem čtyři muže, dalších pět utrpělo těžká zranění a osm lehčí. Sedmnáct. Obrátil jsem se a vrátil se s rotou do Buenaventury.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205247
Montoya si nalil vodu do kelímku. Wells poznal, že tenhle příběh nevypráví poprvé a že si to užívá, že chce, aby Wells kladl otázky a hrál svoji roli. Jenže Wells mlčel. Konečně Montoya dopil a pokračoval. „Bylo asi deset večer. Vybrali jsme sedmnáct domů a otcům rodin dali na vybranou. On, nebo jeho nejstarší syn. Jen jeden se nám pokusil nabídnout syna. Samozřejmě jsme si chlapce nevzali. Těch sedmnáct prolhaných bastardů jsem seřadil na návsi uprostřed vesnice. A dal jsem tam přivést celou vesnici. Tihle vojáci jsou moje rodina, řekl jsem jim. Když umírá moje rodina, budou umírat i ty vaše. O půlnoci jsme je nechali nastoupit a postříleli je. Všechny až na toho jednoho zbabělce. Toho jsem osobně ubil k smrti. Do poslední chvíle škemral o slitování.“ „To jste mu to nandal.“ „Dostalo se to ven a ti kašpaři, co se ohánějí lidskými právy, rozpoutali poprask. Začali mi říkat Diecisiete. Můj plukovník mi nařídil podat si žádost o propuštění do civilu. Byl jsem až příliš laskavý. Měl jsem celou vesnici spálit. Podrazili nás, věděli, co se chystá.“ „Doufám, že za to nečekáte Nobelovu cenu za mír.“ „Pak se mi ozval přítel jednoho mého známého z Medellínského kartelu. Že prý chce, abych pro něj pracoval. Že potřebuje lidi, jako jsem já. Usoudil jsem, že když o mě nestojí armáda, nemám důvod váhat. Bylo to ještě předtím, než se do byznysu vložili Mexikáni. Všechny peníze tehdy tekly do Kolumbie. To si ani nedokážete představit. Ten chlap měl ve sklepě místnost plnou palet s penězi. Do výšky pasu tam byly vyrovnané stamiliony dolarů, které jen čekaly, až je někdo vypere.“ Montoya se opět odmlčel, jako by vyčkával, až se ho Wells začne vyptávat na jeho život a dá mu možnost vychloubat se luxusními děvkami, auty, večírky a známostí s Pablem Escobarem.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205247