A cíl je kde? V bazilice. Uvnitř? Situace se radikalizuje, prohlásí Hynek. Diskutovali jsme o tom, a kdo nechce, může skončit na terase před vstupem. Řekněme, že oficiální cíl je tam, ale neoficiálně se doporučuje vběhnout dovnitř. Nikdo po vás samozřejmě nechce, abyste tam provolávali vlastenecký hesla. Budu rád, když popadnu dech, ušklíbneš se. Hynek tě poplácá po rameni. Takže příští neděli. A jak se vlastně máš? Panuje krásné předjaří, obloha nad Příbramí je vymetená slunečním koštětem. Trochu tě přechází elán, nemáš ani po řádné boty a jen při pomyšlení na těch víc jak tři sta padesát schodů, které už od konce sedmnáctého století spojují centrum Příbrami s hradem Panny Marie nad ní, máš nohy jako z olova. Když sem Zeyer vzal Zdenku Braunerovou, pravil jí vzrušeně, že zde se má stoupat po kolenou; zatímco Vrchlický si povzdechl, že tohle je učiněný Tibet. Ve Valašince, Dlouhé ulici, Palackého i Zahradnické na sebe muži spiklenecky pomrkávají. Dostali jste pokyn držet se rozptýleně, dokud na děkanském chrámu neodbije třetí ho dina. Hned jak kovové údery vyplaší ptáky ve zvonici, sokolové se shluknou do hejna u úpatí Svatohorských schodů. Zdravíš se s několika bývalými spolužáky, ale účast není taková, jak si asi Hynek představoval, je vás sotva víc než pětadvacet. Odhazujete svršky, pod nimi červené blůzy a bílá trika. V ústí schodů se zjeví Hynek. Popřeje zdar, a zatímco si cvičenci protřepávají nohy, poněkud ve spěchu recituje:
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205218
Vysoko vzhůru mohutným vzmachem k blankytu nebes vznesl se sokol s oblaků výše modrem i nachem krajinu dálnou obzírá v okol. V blankytu nebes hrdě tu krouží perutí mocnou ve vzduchu mává v nepřátel hejna bleskem se hrouží ví, že mu kyne vítěze sláva. Muži se postaví do pěti řad a Hynek zařve: Vpřéééd! Hlavně se nevyčerpat hned zkraje. Pravidelně dýchat, ne nechat se strhnout a šetřit si síly. Hned dole se prořítíte kolem skupinky překvapených poutníků, někdo za tebou klopýtne a někdo další přes něj přepadne. Prvních sto metrů se držíte pohromadě, teprve během dalšího úseku začnou vznikat mezery, to už podle kapacity plic. Klusáš stoupající chodbou, z pravidelně rozmístěných postranních oken na dlažbu dopadají kusy těžké ho žlutého světla. Rozptýlenější zář, která proniká dveřmi ote vřenými naproti sobě do krajiny, vytváří v chodbě světelné rámy, jeden za druhým. Křoví a další zeleň lne k oknům a vrhá dovnitř zelené pablesky. Pohled vzhůru tím nekonečným koridorem pů sobí mámivě, jako bys běžel vstříc nebeským branám. Vypadá to, že jsi chytil správný rytmus, cítíš se lehký a bereš schody po dvou, takže se propracuješ dopředu, rozstřikuješ kaluže světla a probíháš jedním světelným rámem za druhým, jako bys letěl. Pak zas ucítíš svou váhu a bušení krve ve spáncích a ve stehnech. Zvedneš zrak, před tebou další várka stupňů. Musíš trochu zpo malit. Snažíš se sladit dýchání s rytmem schodů, jenže ty žádný rytmus nemají, zbožní lidé je postavili, jak zrovna svah stoupal. Před sebou vidíš pár sokolů, otáčíš se, kde jsou další. Srdce už
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205218
ti skáče až do krku, nevnímáš rozezlené poutníky, shrbené jep tišky, které vypadají jako holubi. Deset schodů, dvacet, dalších deset, počítej, to ti pomůže. Na obzoru spatříš zatáčku, za níž následuje poslední úsek, točité schody na nádvoří, které ti pěkně zamotají hlavu. Sokol před tebou to vzdal opírá se dýchavičně čelem o stěnu, jiný sedí ve výklenku jako nějaká shrbená socha z oroseného kamene. Na okamžik si připadáš neuvěřitelně těžký a chvíli se ti zase zdá, že nevážíš vůbec nic. Konečně se před tebou jako prohnutý plát kovu zableskne denní světlo. Tam, tam je. Jak to, že se vzdaluje? Ne, přibližuje se. Chvíli se vzdaluje a chvíli přibližuje, musíš využít ten správ ný moment. Tak, nevzdávej to. Teď už jen překonat nádvoří a těch několik posledních schodů na terasu. Ale do kohosi vrazíš a ztratíš rovnováhu, přestáváš se orientovat, v uších ti příšerně hučí. Zůstat ležet, všechno se houpe jako kolíbka, a dlažba tak příjemně chladí. Ale už jen pár schodů a jsi tam. Jen pár schodů a jsi tam! Něco se stane, nakonec budeš moct umřít, uvidíš. Propadneš dveřmi do baziliky a zhroutíš se před jakýsi obraz. Kristus na něm klopýtá pod křížem. Ale to ty jsi na pokraji sil a nemůžeš popadnout dech. Hráz se proboří pod přívalem krve, na chvíli tam jsi místo něj. Ale kde je violistka? Měla by plakat a lkát a hrát do zemdlení. Tak kde je? ● ● ● Březohorský hřbitov tvoří ty nejchudší náhrobky. Kámen a práci kameníka si může dovolit málokdo, převládají okrouhlé železné štítky, jež rez rozežere stejně rychle jako červi těla pod nimi. Ale pomník, k němuž míříš, vyčnívá vysoko nad ten nuzný kovový lesík hornických hrobů. Odhalili ho hned následující rok po kata
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205218