Flashky (Ukázka, strana 99)

opravdu štěstí, nebo když táta jde sám do Prahy a koupí si los a téměř pokaždé vyhraje větší částku. Je mi sice divné, že je to vždycky na stejném místě na Václaváku u té babky, ale nemáme s mámou žádný důvod pochybovat – táta má prostě neuvěřitelnou kliku.

Teprve o mnoho let později nám dojde, že ve skutečnosti šlo o vrácené půjčky někoho, kdo byl v průseru a táta to nikdy nepřiznal, a nebo – to se dozvíme až po revoluci – o něco z mnoha pokrývání překladů, které táta občas nepřizná ani mámě.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205126

ŠKO LY

Idylická odpoledne pro nás skončí – pro mě i rána, odpoledne a noci –, když se bez zkoušek dostanu na gymnázium Wilhelma Piecka. Na základce kvůli tomu musím mít samé jedničky a jakákoli hrozící dvojka je – tehdy to nechápu – životní katastrofa. Máma se musí jít do školy několikrát přimluvit a omluvit – kvůli matematice, s tátou to vzdáme v beznaději u sčítání zlomků –, pak kvůli pracovní výchově – neumím ušít látkové zvířátko a můj dvojrozměrný „Co to je?“ ubohý králíček je snad za čtyři –, a pak kvůli dějepisu – nejde mi Jan Amos Komenský – ostuda. Jen jednou tam musí jít i táta a řeší se „politický“ problém – jako pionýři máme při jakémsi výročí stát ve dvojicích u pomníku. Dlouho to nevydržím a přes strach chlapečka, který dál vzorně vzdává čest, si na pomník sednu a kreslím si do písku. Někdo nás uvidí a mne udá. Je z toho velký průser, jehož velikost tehdy také nechápu.

Na gymplu jsou problémy konstantně tři – matika, fyzika a deskriptivní geometrie. Fyzika je zcela mimo můj obzor, nechápu, proč na humanitním gymplu existuje, totéž je s deskriptivou. K všeobecnému údivu se mi ji podaří mít na vysvědčení za jedna, protože se všechny příklady v učebnici naučím nazpaměť. Vysvobodí mě (nás) i to, že paní profesorka „úsečka“, kterou na deskriptivu máme, se zřejmě zblázní. Celé tabule 101

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205126

jsou barevně počmárány neuvěřitelnou změtí čar a čehosi.

Sebereme odvahu a ukážeme je milované paní třídní profesorce Marii Valíkové, která mě naučí anglicky, s vysvětlením, že průsečíky se nacházejí venku z okna u protějšího domu, případně na hromosvodech. Paní profesorku „úsečku“ – autorku těch čar – pak odvezou.

Stejně nazpaměť se naučím kreslit „obrázky“ v chemii – nechápu, na co ty vzorce jsou, ale umím je zpaměti překreslit.

S matikou je to nerovný boj – náš pan profesor Karel Votruba ke své i naší frustraci vede navíc speciální matematickou třídu, z níž malí chlapečci s křivými hlavičkami jezdí vyhrávat olympiády do Japonska. Ostatní předměty se samozřejmě učíme nazpaměť všichni, slovo od slova, jak je nám hodiny diktováno. Improvizace neexistuje, znění vět se dodržuje „přesně“. Další ranou je předmět „přírodní vědy“, na který máme obávaného, ze všech nejpřísnějšího pana profesora Hroudu – nomen omen. Jeho krabici s kameny nepojmou ani naše trénované mozky – všechny ty tisíckrát ohmatané šutry vypadají stejně. V děsu se přehrabujeme krabicí a hledáme pár někým označených kousků – všichni pak vítězoslavně identifikujeme žulu a možná i vápenec.

Doma se pak všichni zoufale a s nervama učíme – nic jiného neznáme, kromě několika tvrďáků, kteří si risknou dělat při škole nějaký sport nebo hudbu. V patnácti letech a při 150 cm výšky většina dětí přesně ví, čím v životě bude – a pak se tím opravdu stane.

Naše společná odpoledne s tátou přestanou existovat – já se zběsile učím a táta zběsile pracuje. Když se přijde do mého pokoje zeptat, jak mi to jde, hystericky na něj křičím: „Nerušit!“ a v horším případě: „Vypal!“. Zbytečné předměty a drezúra mi vezmou, co se už nikdy nevrátí – možnost komunikace s tátou, 102

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205126