Když rodina vlezla do drožky, přistoupil Vejvara a skoro šeptem žádal mistra: „Prosil bych o ty boty, vašnosti… Dovolíte-li, obstarám jejich zásilku onomu čeledínovi…“ „Buďte tak dobrý, bratře Vejvaro,“ Vrčel pan Kondelík, „a poděkování že mu dám do novin! A dejte pozor, prosím vás, abyste je neupustil – – –!“ Každé slovo jako by Vejvarovi do masa zajíždělo. Poklonil se, poroučel se; již se chápal kočí opratí. Tu v posledním okamžiku vypjal se mistr Kondelík z okénka a volal kousavě k Vejvarovi: „Bratře Vejvaro, až zase zvíte o tajném výletu, nezapomeňte na mě – nemohu se ani dočkat! Ale pak abyste s sebou vzal taky mapu Afriky – člověk neví, kam se s vámi dostane…“ Zahanben, zdrcen stál tu Vejvara, hledě všecek zoufalý za vzdalující se drožkou. Srdce Pepiččino letělo za ním, provázelo ho k domovu. Ale o tom Vejvara nevěděl. Cestou nehovořil pan Kondelík. Jen funěl jako mrož a chvílemi zasykl nebo tlumeně zaklel. To v okamžicích, když paní Kondelíková nebo Pepička mimovolně se dotkly jeho chorých nohou. Konečně je drožka vyklopila V Ječné ulici. „Kdepak tě bolí, Starouši?“ tázala se panička soucitně manžela, když se vyšplhal do druhého patra a vbelhal do bytu. Mistr Kondelík chvilku neodpovídal. Konečně otevřel ústa a hledě na choť, jako by ji očima provrtával, mručel: 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205034
„Kde? Ty se ptáš kde? Všude, Bety! Pamatuješ se na toho škeleta, kterého jsme viděli v muzeu? Tak si pomysli, že všechny ty mosazné kroužky a háčky a šarnýrky, kterými byl sdrátován, z něho vypadaly! A tak to vypadá ve mně. Všecky kosti jsou od sebe. Jen mně tak sedí v mase!“ Pan Kondelík se odmlčel, ohmatával si údy, jestli se mu skutečně nerozpadávají, náhle se v lenošce narovnal, pokud jeho „rozmlácenost“ dovolovala, a vyvaluje oči, jako by před ním vyvstávala nějaká příšera, pokračoval hrozným hlasem: „A budu děkovat Pánubohu, Bety, odejdu-li jen s tímhle! Ale jestli jsem si tak něco uhnal, Bety – jestli zejtra lehnu zase s tím proklatým houserem – teď, Bety, v sezoně…!“ Paní Kondelíková, která pomáhala zmořenému choti z oděvu, vzhlédla k němu uleknuta a tázala se starostlivě: „Mám ti dát křenovou placku, starouši?“ Pan Kondelík Zasyčel. „Kam bysss mně ji dala, Bety! To by musssela být placka jako dům! Ne, žádnou placku, Bety. A nemluv na mě, Bety! Nemluv!“ „Můj bože, starouši, tys nevrlý! Já za to nemohu…“ „Já vím, Bety, já vím!“ mručel mistr. „Tobě nic neříkám!“ A náhle vykřikl: „já starý pošetilec – – na stará kolena se dám na tajné výlety – na tajné výlety! A s takovým ztřeštěncem!“ „Ale pan Vejvara taky snad za to nemůže, starouši!“ namítala panička.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205034
„To je právě, že za to nikdo nemůže, Bety – že si nemohu na nikom vylejt! Sám Za to můžu – čert mi to napískal! Bylo mi toho zapotřebí? Mundúr za třicet zlatých – a bloumám v tom přes hory a doly! Podívej se mi na nohy – to je živé maso! A málem by mě byl zavedl do Liberce! Ten mi zahořkl, ten Vejvara – – –“ A pojednou, jako by se rozpomínal, otočil se mistr: „A vlastně mi řekni, Bety, kterak se k nám ten Vejvara dostal? Co s ním máte? Pročpak sem chodí? Proč se na nás lepí?“ Panička hleděla chvíli na Kondelíka. Tato otázka ji trapně překvapila, zarazila. „Ale, starouši,“ hovořila mírně, aby otce ještě víc nepodráždila, „co my s ním máme? Cožpak jsi ho sám nepozval? A je to nějaké neštěstí, že se s námi seznámil? Mladý, slušný muž, ouřadník magistrátní…? Ale o to teď o všecko neběží, starouši – to si povíme jindy, až budeš v lepším rozmaru. Teď se pěkně odstroj, dáš si nohy do škopku a lehneš si. To ti poslouží.“ „Ano, Bety, ano,“ přisvědčil mistr Kondelík, náhle zmalomyslněv a cítě se nesmírně nemocným. „Ať mi dá Kačena škopek a ty mi odestel. Už abych ležel!“ A když Kačena, vrátivší se s několika sklenicemi plzeňského, podsunula mu škopek, a když mistr ponořil ztýrané nohy do studené vody, napil se řádně, otřel si kníry a zvedaje tři prsty pravice do výše volal s hrobovou vážností k choti: „Podívej se, Bety, a poslouchej: kdybys ještě někdy ode mne slyšela, že chci jít na tajný výlet – hned pošli pro pana doktora Čumpelíka do Kateřinek – ale hned pro něj pošli…!“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205034