Poválečná etapa byla od roku 1948 ve znamení politiky apartheidu, jehož nástup oficiálně datujeme rokem 1948, kdy zvítězila v parlamentních volbách Národní strana v čele s Danielem Françoisem Malanem. Vítězství tzv. malanovců je třeba chápat v širším kontextu poválečných událostí, které se odehrávaly v celé britské Africe ještě v období druhé světové války. Právě v jejím důsledku vznikla v řadě kolonií poměrně radikální africká hnutí, která začala otevřeně usilovat o emancipaci černošského obyvatelstva a z toho plynoucího vyvázání jednotlivých území z britského vlivu. Protireakcí na toto konání bylo jednak posílení britské přítomnosti v regionu7 a jednak nárůst politického aktivismu bílých usedlíků, kteří měli pocit, že jedinou možností, jak zastavit rostoucí ambice černošského obyvatelstva, je převzít aktivitu do svých rukou. Této logice nahrával fakt, že bílí Jihoafričané byli nespokojeni s fungováním britského válečného kabinetu a bezprostředně po druhé světové válce získali (oprávněný) pocit, že Británie je natolik politicky slabá, že jim nezbývá nic jiného než převzít zodpovědnost za směřování unie výhradně do svých rukou (Marks 1999). Politika segregace, která nabrala na obrátkách, sice byla Velkou Británií kritizována, nicméně reálné důsledky na chování Jihoafrické unie neměla. Naopak během 50. let rostlo čelním představitelům země sebevědomí, což pramenilo ze zřejmých ekonomických úspěchů a faktu, že jedním ze stěžejních rysů apartheidního režimu byl jeho antikomunismus, což v době počínající studené války byla v očích Západu mimořádně cenná skutečnost. Důkazem toho, nakolik si afrikánští představitelé byli vědomi své politické síly, bylo uspořádání referenda v říjnu 1960, v němž byla výhradně bílému obyvatelstvu položena otázka, zda souhlasí s vyhlášením republiky a následnou transformací Jihoafrické unie na Jihoafrickou republiku. Na základě výsledků referenda, ve kterém se 52 % hlasujících vyslovilo pro změnu, pak byla 31. května 1961 vyhlášena Jihoafrická republika, čímž byl definitivně dokonán rozchod s ústavním pořádkem navrženým Velkou Británií (African Elections 2014). Vyhlášení republiky je třeba chápat jako vyvrcholení změn, které se v zemi odehrávaly nejpozději od vítězství malanovců v parlamentních volbách 1948, a nejednalo se tudíž o nikterak překvapivý krok, jímž by politická reprezentace země někoho zaskočila.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204980
Vyvázání se z personální unie s Velkou Británií bylo doprovázeno sérií dalších změn. Jedním z prvních velkých témat bylo členství JAR v Commonwealthu, o jehož prodloužení projevila politická reprezentace země formálně zájem. Proti setrvání se však ostře postavili zástupci Kanady a Indie, kteří argumentovali tím, že vystoupením z personální unie ztratila Velká Británie poslední možnost, jak alespoň nepřímo korigovat politické směřování země, a že je tudíž nepřijatelné, aby země hlásící se otevřeně k rasismu byla členem tohoto uskupení. Na kritiku zareagovala jihoafrická politická reprezentace tím, že dobrovolně z Commonwealthu vystoupila, čímž předešla své odpůrce, kteří volali po jejím vyloučení. Základem nově ustavené republiky se stala ústava (South Africa Constitution 1961), ve které bylo hned v úvodu řečeno, že všechny stávající odkazy na britskou korunu či generálního guvernéra coby zástupce koruny jsou nahrazeny termíny „republika“ či „státní prezident“, čímž se země jasně vymezila proti dosavadní tradici. Hlavou státu se stal státní prezident, jehož volba byla svěřena do rukou kolegiu volitelů, skládajícího se ze členů obou parlamentních komor. Zvolena mohla být pouze osoba, která již byla členem senátu. Výkonná moc byla svěřena do rukou prezidenta a vlády, v jejímž čele byl premiér. Pro Jihoafrickou republiku v době apartheidu byla příznačná politická stabilita a minimální fluktuace na postu předsedy vlády. O tom konečně svědčí fakt, že od vyhlášení republiky do roku 1984, kdy byl post předsedy vlády zrušen, zastávaly tento úřad pouze tři osoby. Zatímco exekutivní moc doznala jistých změn, legislativním tělesem zůstal dvoukomorový parlament, skládající se z dolní komory, volené přímo volebním systémem prosté většiny, a horní komory, obsazované nepřímo. Podstatné v této souvislosti je, že nově přijatý ústavní text v podstatě kopíroval základní parametry politického systému tak, jak byly nastaveny v ústavě z roku 1909, a kromě výše zmíněného vyjmutí odkazů na korunu a generálního guvernéra ponechala vše v platnosti. Zásadní změnu v nastavení politického systému země přinesl až počátek 80. let a tehdejší premiér Pieter Willem Botha, který se rozhodl na rostoucí mezinárodní i vnitrostátní tlak vůči apartheidnímu režimu reagovat změnou ústavy. Cílem bylo alespoň částečně reagovat
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204980
na kritiku ohledně nedodržování lidských práv a navrhnout takové politické uspořádání, které by umožnilo některým nebílým segmentům společnosti participovat na politickém životě. Výsledkem bylo přijetí ústavy v roce 1983, přičemž k největším změnám patřilo zrušení postu premiéra a vytvoření tříkomorového parlamentu (Republic of South Africa Constitution 1983). Důležité je připomenout, že ústavní změny byly předloženy k hlasování v referendu, v němž se pro jejich přijetí vyslovilo více než 66 % oprávněných, tj. bílých voličů (African Elections 2014). Podíváme-li se na přijaté změny podrobněji, pak se v prvním případě jednalo o zřejmé posílení postu prezidenta, který se stal současně premiérem, a tudíž ve svých rukou kumuloval takřka veškerou výkonnou moc. Ta byla navíc tvořena vládou sestávající z ministrů a ministerské rady coby nově vytvořeného orgánu, jenž měl vystupovat jako poradní orgán prezidenta. Snad ještě zajímavější však bylo vytvoření nového tříkomorového parlamentu, jehož vznik měl napomoci uklidnit narůstající společenské tenze. Základní myšlenkou při tvorbě nového parlamentního orgánu byla úvaha, že je třeba vytvořit prostor pro reprezentaci nebílého obyvatelstva a umožnit mu, aby se mohlo podílet na řešení tzv. všeobecných problémů. Ty zahrnovaly otázky zahraniční a obranné politiky, soudnictví, práva a pořádku, průmyslu, dopravy, obchodu či zemědělství a byly chápány jako témata, k nimž mají jednotlivé nebílé segmenty jihoafrické společnosti právo se vyjádřit. Všechna ostatní témata (vzdělání, zdravotnictví, sociální systém, místní správa) byla označena za oblasti, v nichž mají mít jednotlivé segmenty rozhodovací autonomii, a byla tudíž vyňata z otázek řešených na celojihoafrické úrovni. Tvůrci ústavy tak předem definovali témata, která mohla být parlamentem projednávána, a tím (záměrně) výrazně omezili jeho pole působnosti. Ústava rovněž stanovila, že jedna komora parlamentu byla vymezena pro bílé, jedna pro barevné a jedna pro indické obyvatelstvo, a předem vyloučila černošský segment. Tento krok vycházel z přesvědčení afrikánských politiků, že černoši již své zastoupení mají, a to v tzv. domovinách (homelands) či také bantustanech, což byly lokality vytvořené jihoafrickou vládou, do nichž bylo koncentrováno černošské domorodé obyvatelstvo. Jejich vytváření bylo projevem důsledného naplňování politiky apartheidu,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204980