z Píseckejch listŧ a málem přeslechl Hřebejkovo: „Dobře, šéfe, tak já jdu. Máte pro nás ještě něco dŧleţitýho?“ „Mám, Hřebejk!“ zvýšil šéf pátračky výhruţně svŧj hlas, protoţe za tou otázkou vycítil známou Hřebejkovu poťouchlost. „Samozřejmě, ţe mám, kdyţ uţ se tak blbě ptáte. Kdybyste úplně náhodou, ale opravdu vyloţeně náhodou, narazili v Putimi na četnickýho stráţmistra Flanderku, známýho to opilce a neskutečnýho blba, tak se mu obloukem vyhněte. Nemusím vám říkat proč?“ zdŧraznil šéf pátračky otázku a stráţmistr Hřebejk uţ se raději na nic neptal. I kdyţ měl na jazyku další otázku, jak je moţný, ţe stráţmistr Flanderka po tom maléru se Švejkem v Putimi ještě slouţí. Stačil ale pohled na velký hodiny na chodbě, který právě ukazovaly přesně osm hodin, a ty mu vzaly chuť na další povídání se šéfem. Jestli totiţ chtěl stihnout z Praţský ţelezniční zastávky vlak do Putimi, měl opravdu co dělat. Courák z Plzně totiţ v tý chvíli dostával od výpravčího ve Vráţi na volno. A z Vráţe to bylo vlakem do Písku asi tak na jednu egyptku… Kdyţ nadporučík Votruba poradil stráţmistru Hřebejkovi, aby začal se šetřením k Putimfarce uţ na nádraţí v Putimi, věděl moc dobře, co činí. Pravda, přednosta stanice Hanuš Kopřiva sice neuměl hrát lízanej mariáš jako šéf písecký četnický pátračky, zato moc dobře věděl, co se kde ve vsi šustlo. Taky mu bylo moc dobře známo, kdo s kým v Putimi spí a uţ nespí, komu uţ střecha nad hlavou nepatří, naopak komu co ve vsi patří, kdo nejvíc ve vsi krade, kdo je v jaký straně a kdo je neznaboh, nemodlí se a vŧbec nechodí do kostela. Ţe za tím vším byla jeho šarmantní korpulentní ţena Julie, který uţ dávno „ujíţděl vlak“, to zjistil stráţmistr Hřebejk, jen co s mladičkým četnickým čekatelem Fandou Balkem vystoupil z vlaku. Jakmile se objevili na peróně, okamţitě se jich ujala choť výpravčího Kopřivy a uţ je oba šíbovala jak vagóny, do staniční budovy. Kdo by taky odmítl pozvání na makový buchty s bílým kafem! Přitom nenápadně ― aţ nápadně, strkala svoje kyprý a neposlušný vnady stráţmistru Hřebejkovi doslova pod nos. Ten tuhle nabízenou podívanou, stejně tak jako buchty s kafem, neodmítal. Přímo ji hltal. Na rozdíl od četnickýho čekatele
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204966
Fanouše Balka, kterej nevěděl kam s očima a šel poslušně stráţmistrovi Hřebejkovi v patách. Měl přitom v hlavě ještě pořádnej zmatek z vyprávění ve vlaku o cizoloţný ţeně z Egypta, kterou přijeli do Putimi zatknout, protoţe podle nějakýho posranýho anonymu (slova jeho staršího a zkušenějšího kolegy), ohroţovala ta dáma ve vsi, počestnost a mravnost. A podle putimskýho faráře veřejně nectila jedno z Desatera Boţích přikázání. Chválit voňavý buchty s tvarohem a s mákem, zasypaný práškovým cukrem, byla pro oba četníky z pátračky milá povinnost. Zvlášť kdyţ to po dvou buchtách vypadalo na to, ţe si jich kaţdej několik odnese s sebou ve sluţební brašně domŧ, takzvaně na pak… Paní Julie návštěvou obou mladejch četníkŧ pookřála, nikam viditelně nepospíchala, a kdyţ vyndala na stŧl ze sekretáře láhev šnapsu, tak četníci moudře usoudili, ţe oni vlastně taky nikam nepospíchají a aby neurazili, tak chvilku posedí. Nebylo to nijak na sucho. Ve třech se pustili do lahvinky borovičky, která s počtem vypitejch sklenek uvolnila mluvidla na obou stranách. Coţ bylo, samozřejmě kromě tý borovičky, která by se ve sluţbě přece jen neměla, ku prospěchu věci, kterou sem stráţmistr Hřebejk s kolegou Balkem přijeli šetřit. Naštěstí se řeč kolem písecký četnický pátračky stočila na panímámu Hubáčkovou, která uklízela ubikace svobodnejm četníkŧm. Šlo ale o vzdálenou přízeň paní Julie, a tak se stráţmistr Hřebejk raději zdrţel poznámek, neboť panímáma Hubáčková nekompromisně, často
i pomocí mokrýho hadru,
vyţadovala od pánŧ četníkŧ na ubikaci čistotu a pořádek a byla tou pověstnou pravou rukou šéfa četnický pátračky nadporučíka Votruby. Coţ četnickej čekatel Fanouš Balek nevěděl, a tak si neprozřetelně pustil pusu na špacír a nedal se zastavit. Jeho starší kolega, stráţmistr Hřebejk, nevěřícně kroutil hlavou a nestačil valit oči. Četnickej čekatel Balek Hubáčkovou nijak nešetřil. Opravdu na ní nenechal niť suchou. Na Hřebejkovi bylo vidět, ţe se v duchu uţ loučí s voňavou výsluţkou, který bylo na krŧvku kachlovejch kamen ještě několik pekáčŧ, a nepřestal k Balkovi zoufale vysílat varovný, skoro aţ nepřátelský pohledy. Teprve pak to četnickýmu čekateli zaplaťpánbŧh došlo. Netřeba říkat, ţe zkušenej Hřebejk si uměl poradit. Jen tak mezi řečí v legraci lehce narazil na četnickýho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204966
stráţmistra Flanderku, zda v Putimi neběhají nějaký jeho potomci, a stačilo málo a paní přednostová se okamţitě chytla. „Tak zrovna o těch tu, pane Hřebejk, nevím, ale vypadá to, ţe co chvíli tady budou běhat jiný pardálové, který týhle vsi rozhodně ţádnou parádu neudělaj,“ zatvářila se paní Julie tajemně a Hřebejk hodil okem po Balkovi, kterej mu to vzápětí vrátil. Přednostová se pojednou zvedla z koţenýho divanu a vkleče se jala zavírat za divanem otevřený okno, vedoucí na perón. Pohled na ni zezadu byl krásně nemravnej a (alespoň při pozdějším vyjádření četnickýho stráţmistra Hřebejka) stejně úchvatnej, jako ty její tvarohový buchty. Jen ochutnat… „Aby nás nikdo neslyšel,“ vrátila se paní Julie sviţně do pŧvodní pozice a z ničeho nic začala šeptat. Úplně zbytečně, protoţe od Protivína přijíţděl do stanice courák z Českých Budějovic a pro těţký oddychování parní lokomotivy řady 354, který ajznboni říkali „PUKL“, nebylo v kuchyni stejně nic slyšet. Teprve kdyţ dal přednosta stanice, Hanuš Kopřiva, osobáku na volno, lokomotiva si párkrát prohrábla naprázdno a vlak se dal do pohybu, opustila paní Julii tajemnost a začala s vyprávěním „Páni četníci, předem upozorňuju ― jak jsem koupila, tak prodávám. Ale nedávno sám pan farář při mši tu nemravnou ţenštinu nazval putimfarkou.“ „Takţe to znamená, ţe ta ţenská bydlí někde pod farou? Kdyţ putimfarka…“ neudrţel se četnickej čekatel Balek, ale paní Julie ho hned okřikla. „Ale kdeţ! Pan farář přece na mši nikoho nejmenoval. Ale potrefená husa se vţdycky ozve. Ví se moc dobře, o kom mluvil. Je to hanba a ví to uţ celá ves. Jenom ten její nekňuba se pořád tváří, ţe neví, o kom je řeč. A jak je mazaná. Kdyţ on vypadne z domu, tak ona zamkne zvenku dveře na visací zámek a ty habáni lezou za ní oknem, nalila přednostová četníkŧm další kávu a pobídla je, aby si vzali z mísy buchty. „Jo, jo,“ vzdychla si zhluboka, aţ se jí mohutná prsa vyvalila z blŧzy a odhodila si z čela blonďatej pramen vlasŧ, kterej jí zcela zakrýval pravý oko. Zbytečně. Za chvíli jí tam padl znovu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204966