a otec. V zimě pak na sáních sveze záplavy voňavých darů luk ke starému Rohu. To snad opravdu Duch Hor předvídal budoucnost a řídil jeho kroky. Ale pak přišel rok, jakého nebylo pamětníka. Jarní deště byly skoupé a po nich nebylo mraků, které by napojily žíznivá vrchoviště. Prudce ubývalo vod v bystřinkách a slatinách, louky žloutly, pstruzi hynuli a čížci na olších u vysychajících potůčků měli jen krátkou písničku: „Pít! Pít!“ Tam, kde senoseče jiná léta voněly jako toužící dívčiny, byly jen skrovné trsy travin, rdesno nemělo sílu, aby vykvetlo růžovými kartáčky, i bučiny byly stříbrné kůrou svých kmenů, žíznivé slunce neznalo slitování. Hospodáři se modlili i rouhali, to léto a podzim byly horší než všechny zimy. Zima ničí a zabíjí jen ve vráskách lavinových polí, suché léto přikrývá kraj horkou dlaní a pálí a ničí. Jakub měl několikaleté zásoby píce ve stozích, zatím nemusel snižovat stav svého stáda, nemusel odprodávat za nízké ceny chovné jalovice jako drobní kravičkáři v jeho sousedství. Těm už zbývaly jen oči pro pláč. Když nastaly podzimní deště, louky se zazelenaly, jako by chtěly odčinit jarní a letní zahálčivost, ale radostné uvolnění přerušily časné sněhové přeháňky. Do Hor se nastěhovala hladová bída. Nejhůře bylo čeledi, která ztratila práci i chléb. Mlela kůru stromů, pařila usušenou lebedu, aby zahnala hlad. Moudrý Petr vybíral ze vzpomínek poznanou moudrost.
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204863